
Proč se chováme tak, jak se chováme? Tuto otázku se
pokoušeli zodpovědět mnozí badatelé a už rozmanitost způsobů, pomocí nichž ji
lze uchopit, naznačuje, že se jedná o úkol velmi zapeklitý. Jedni se zaměřují
na neurobiologii, jiní se soustředili hormony, další preferují geny, někteří
zase kladou na první místo výchovu či další vlivy prostředí, které na nás přímo
či zprostředkovaně působí už od okamžiku početí. Všechno jsou to ale jen
škatulky, které společně tvoří jediný celek. Ten ve své monumentální knize
rozplétá americký biolog Robert Sapolsky, jenž čtenáři představuje původ našeho
chování od prvních sekund, v nichž hraje hlavní roli aktivita různých oblastí
mozku, přes hodiny až dny, kdy jsou stěžejní hormony, až k tisícům a milionům
let, během nichž naše chování formovala evoluce. Autor se však neomezuje jen na
holý biologický popis a dokládá, že na naše chování působí nespočet faktorů, o
nichž často nemáme ani tušení a jejichž prostřednictvím lze naší zdánlivou
racionalitou snadno manipulovat, což má často tragické důsledky. Pokud si ale
své slabosti i přednosti uvědomíme, můžeme se alespoň pokusit jednat.
Robert M. Sapolsky (* 1957) získal titul na Harvardově univerzitě
v roce 1978 a následně se jakožto primatolog vydal do Keni studovat sociální
chování paviánů. Po návratu nastoupil na Rockefellerovu univerzitu, kde získal
doktorát z neuroendokrinologie. V současné době je profesorem biologie a
neurologie na Stanfordově univerzitě. Je držitelem mnoha ocenění, například
prestižní Ceny Nadace Johna D. a Catherine T. MacArthurových (1987) či Ceny
Carla Sagana za popularizaci vědy (2008). Je autorem několika knih, například
Why Zebras Don’t Get Ulcers (Proč zebry nemají vředy, 1994), The Trouble with
Testosterone (Potíže s testosteronem, 1997) či A Primate’s Memoir (Paměti
primáta, 2002)..
Knihu, na které autor pracoval deset let, do češtiny přeložil Pavel Pecháček. Vydává
nakladatelství Dokořán v edici Zip (ISBN 978-80-7363-947-1).
Ukázka z knihy:
Příbuzenský výběr
Jak do příbuzenského výběru zapadají lidé? Ukázali jsme si,
že dobře – například fraternální polyandrie v Tibetu, podivná náklonost žen k
pachu svých bratranců či všeobecné protežování příbuzných.
Lidé z mnoha kultur jsou mimoto posedlí příbuzenskými
vztahy, což dalo vzniknout systému jejich pojmenování (stačí zajít do obchodu a
podívat se na přání organizovaná podle příbuzenských kategorií – pro sestru,
bratra, strýčka a tak dále).
A když si příslušníci tradičních společností vezmou někoho z
jiné skupiny a odejdou do ní žít, na rozdíl od primátů, kteří svou rodnou
skupinu opouštějí během dospívání, se svou původní rodinou zůstávají ve styku.
Sváry a krevní msty, od novoguinejských horalů po
Hatfieldovy a McCoyovy, navíc probíhají podél příbuzenských rodových linií.
Peníze a půdu obvykle odkazujeme potomkům, nikoli cizincům. Vládu dynastií
dodržujeme od starověkého Egypta po Severní Koreu a od Kennedyů po Bushe.
Podívejme se na jednu ukázku příbuzenského výběru: pokusné osoby jsou v situaci,
kdy se na člověka a neidentifikovaného psa řítí autobus, přičemž zachránit
mohou jen jednoho z nich. Kterého vyberou? Záleží na stupni příbuznosti: člověk
postupuje od sourozence (1 procento by upřednostnilo psa před sourozencem) přes
prarodiče (2 procenta) ke vzdálenému bratranci/sestřenici (16 procent) po
cizího člověka (26 procent).
Dalším rozměrem významnosti příbuzenství v mezilidských
interakcích je, že v mnoha zemích i amerických státech nemají lidé povinnost
svědčit u soudu proti příbuzným prvního stupně. Když navíc lidé utrpí poškození
(emočního) vmPFC, stanou se natolik neemocionálně prospěchářští, že kvůli
záchraně cizích ublíží členům vlastní rodiny.
Nabízí se fascinující historický příklad, který ukazuje,
nakolik špatný dojem vyvolává, když si někdo místo příbuzného vybere cizího
člověka. Jedná se o příběh Pavlíka Morozova, chlapce ze stalinského Sovětského
svazu. Podle oficiální historky byl malý Pavlík modelový občan, vášnivý patriot
mávající vlajkou. V roce 1932 dal před příbuzným přednost státu a udal
vlastního otce (prý za nezákonné obchodování), který byl okamžitě uvězněn a
popraven. Brzy poté byl chlapec zabit, údajně příbuznými. Patrně měli na příbuzenský
výběr jiný názor než on.
Režimní propagandisté tu historku uvítali. K poctě mladého
mučedníka revoluce se vztyčovaly sochy, psaly básně i písně, přejmenovaly se po
něm školy, byla zkomponována i opera a vzniknul hagiografický film.
Někdy v době, kdy se to vše přihodilo, se na chlapce
dotázali Stalina. A jaká byla reakce muže, který z této oddanosti státu těžil
ze všech nejvíc? Zněla „Kdyby jen všichni mí občané byli tak počestní. Tento
hoch mi dodal naději v budoucnost“? Ne. Když se Stalina na Pavlíka zeptali,
podle historika Vejase Liuleviciuse z Tennesseeské univerzity si pohrdavě
odfrknul a prohlásil: „Takové malé čuně, udělat něco podobného vlastní rodině.“
A pak pustil propagandisty z řetězu.
Takže Stalin byl téhož mínění jako většina savců: s tím
dítětem bylo něco v nepořádku. Lidské sociální interakce se velmi výrazně točí
kolem příbuzenského výběru. Kromě vzácné výjimky v podobě Pavlíka Morozova
platí, že krev je těžší než voda.
Samozřejmě až do chvíle, než se na věc podíváme z větší blízkosti.
Pro začátek: ano, napříč kulturami jsme posedlí označeními
příbuzenských vztahů, jenže používané termíny se často nepřekrývají se
skutečnou biologickou příbuzností.
Jistěže pořádáme rodové vendety, rovněž ale vedeme války, v
nichž jsou si bojovníci z opačných stran příbuznější než válečníci, kteří
bojují pod týmž praporem. Zmiňme třeba bratry válčící na opačných stranách v
bitvě u Gettysburgu.
Připomeňme si i příbuzné a jejich armády, kteří spolu
bojovali o nástupnické právo. Bratranci – Jiří V. z Anglie, Mikuláš II. z Ruska
a Vilém II. z Německa – s potěšením řídili první světovou válku a financovali
ji. Objevuje se také individuální násilí uvnitř rodiny (třebaže v nesmírně
nízké frekvenci, pokud provedeme korekci na množství času, jež spolu jedinci
strávili). Dochází k otcovraždám, které bývají aktem pomsty za dlouhá léta
týrání, a bratrovraždám. Ty jsou jen výjimečně spjaté se záležitostmi
ekonomického či reprodukčního významu – ukradená dědická práva biblických
rozměrů, člověk spící s manželkou svého sourozence. Bratrovražda nejčastěji
souvisí s dlouhodobými iritujícími záležitostmi a neshodami, kvůli nimž pohár
trpělivosti jednoduše přeteče, což mívá smrtelné následky (kupříkladu začátkem
května 2016 byl muž z Floridy obviněn z vraždy druhého stupně, protože zabil
bratra – kvůli hádce o cheeseburger). A nezapomínejme na vraždy ze cti, jež
jsou v některých částech světa ohavně běžné, jak jsme viděli.
Nejpodivnější případy násilí v rodině se z hlediska
příbuzenského výběru týkají rodičů, kteří zabíjejí děti, kterýžto jev je
nejčastěji výsledkem společné vraždy/sebevraždy, hluboké duševní poruchy nebo
týrání, které neúmyslně skončilo fatálně. Potom existují případy, kdy matka
zabije nechtěné dítě, jež je vnímáno jako překážka – konflikt rodič–potomek
pokrytý plivancem šílenství. Přestože odkazujeme peníze potomkům, rovněž
blahosklonně přispíváme cizincům na druhé straně planety (děkujeme, Bille a
Melindo Gatesovi) a adoptujeme sirotky z jiných kontinentů. (Jistě, jak uvidíme
v jedné z pozdějších kapitol, laskavost je zabarvena sebezájmem a většina lidí,
kteří děti adoptují, tak činí, protože nemohou zplodit vlastní biologické
potomky – nicméně výskyt jakéhokoli z těchto činů je narušením striktního
příbuzenského výběru.) A v systému, kde půdu dědí prvorozený, stojí nad stupněm
příbuznosti datum narození.
Máme tedy ukázkové příklady příbuzenského výběru, ale také
dramatické výjimky.
Proč lidé vykazují od příbuzenské selekce natolik nápadné
odchylky? Myslím si, že často to odráží, jak se vypořádávají s rozpoznáváním
příbuzných. Neděláme to s jistotou, třeba vrozeným rozpoznáváním feromonů
odvozených od MHC, kterýžto způsob využívají hlodavci (navzdory naší schopnosti
rozlišit do jisté míry stupeň příbuzenství na základě pachu). Nečiníme tak ani
vtištěním smyslových podnětů a neusuzujeme, že „tato osoba je má matka, protože
si vzpomínám, že když jsem byl plod, její hlas byl nejhlasitější“.
Namísto toho rozpoznáváme příbuzné kognitivně, o věci
přemýšlíme. Podstatné ovšem je, že ne vždy racionálně – obecně platí, že se k
lidem chováme jako k příbuzným, pokud se příbuznými zdají být.
Fascinujícím příkladem je Westermarckův efekt, který se
projevuje sňatkovými vzorci u lidí z izraelských kibuců. V tradičním
socialistickém zemědělském přístupu kibuců hraje ústřední roli společná výchova
dětí. Děti vědí, kdo jsou jejich rodiče, a každý den jsou s nimi několik hodin
v kontaktu. Jinak ale žijí, učí se, hrají si, jí a spí s kohortou dětí stejného
věku ve společných ubytovnách obsazených asistentkami a učiteli.
V 70. letech 20. století prozkoumal antropolog Joseph
Shepher záznamy všech sňatků, které kdy byly uzavřeny mezi lidmi ze stejného
kibucu. A z téměř tří tisíc výskytů nenašel ani jeden případ, kdy by se vzali
dva jedinci, kteří byli během prvních šesti let života ve stejné věkové
skupině. Lidé z téže skupiny vrstevníků obyčejně mívají milující, blízký,
celoživotní vztah, leč bez sexuální přitažlivosti. „Mám ho/ji strašně rád, ale
přitahuje mě? Ne, on/ona je jako můj sourozenec.“ Kdo je vnímán jako příbuzný (a
tudíž nikoli jako potenciální partner)? Někdo, s kým jste se v dětství často
koupali.
Je to iracionální? Vraťme se k lidem, kteří se rozhodovali,
jestli zachrání osobu, nebo psa. Rozhodnutí nezáviselo jen na totožnosti dané
osoby (sourozenec, bratranec, cizinec), nýbrž i na tom, komu patřil pes – zda
byl cizí, nebo váš. Za pozornost stojí, že 46 procent žen by dalo přednost
svému psovi před zahraničním turistou. Co by z toho vyvodil racionálně
uvažující pavián, pišťucha nebo lev? Že tyto ženy věří, že jsou více příbuzné s
neotenickým vlkem než s jiným člověkem. Proč se tak chovají? „Bude mi ctí
položit život za osm bratranců nebo za mého úžasného křížence labradora a pudla
jménem Sadie.“
Lidská iracionalita v rozlišování příbuzných od nepříbuzných
nás přivádí k jádru našeho nejlepšího a nejhoršího chování. Vyvstává zde totiž
něco zásadního – můžeme být manipulováni, abychom se s někým cítili spříznění
více či méně než ve skutečnosti. Pokud se jedná o první případ, dějí se
nádherné věci – adoptujeme, darujeme, zastaneme se, máme pochopení. Hledíme na
někoho, kdo se od nás velice liší, a vidíme podobnosti. Říká se tomu
pseudopříbuzenství. A co opačná možnost? Jedním z nástrojů propagandistů a
ideologů, jak vybudit nenávist vůči nečlenské skupině – černochům, židům,
muslimům, Tutsiům, Arménům, Římanům – je vylíčit je jako zvířata, škůdce,
šváby, choroboplodné zárodky. Jsou tak odlišní, že není snadné považovat je za
lidi. Říká se tomu pseudospeciace. (…)