„Podívala jsem se směrem, kde předtím seděla Elena.
Zůstala tam jenom panenka, ale v žalostné poloze: s roztaženýma rukama i
nohama, na zádech, ale s hlavou napůl zahrabanou v písku. Byl jí vidět nos,
jedno oko, polovina lebky,“ vypráví Leda, hrdinka románu Eleny Ferrante Temná
dcera. Ona ztracená panenka posléze sehraje významnou roli v jejím životě a
konfrontuje ji se zasunutými vzpomínkami na dětství a na dcery… Ferrante se k
tématu panenky znovu vrací ve své první knize pro děti. Vypravěčkou je
tentokrát sama opuštěná panenka, zmítající se pod tíhou strachu a zloby a
čelící skutečným hrozbám noci.
Zlověstný tón vyprávění Eleny Ferrante, s kulisou
šplouchajících vln a praskání ohně, dobře doplňují tajemné ilustrace italské umělkyně
Mary Cerri.
Z italského originálu La spiaggia di notte, vydaného
nakladatelstvím Edizioni e/o v Římě v roce 2007, přeložila Alice Flemrová. Vydává
nakladatelství Prostor.
Ukázka z knihy:
Mati je pětiletá holčička, která strašně moc mluví,
zvlášť se mnou. Já jsem její panenka. Právě dorazil její táta, přijíždí k moři
každý víkend.
Přivezl jí jako dárek černobílého kocoura. Takže ještě
před pěti minutami si Mati hrála se mnou, a teď si hraje s kocourem, kterému
dala jméno Minu.
Ležím v písku, na slunci a nevím, co si počít.
Matiin bratr začal hloubit jámu. Nelíbím se mu. Pro něj
jsem vzduch a všechen písek, co vyhrabe, hází na mě.
Je děsné horko.
Vzpomínám, jak si se mnou Mati naposledy hrála. Skákaly
jsme spolu, běhaly, vystrašila mě, přinutila mě mluvit a křičet, rozesmála mě a
taky mě rozplakala.
Když si hrajeme, strašně moc brebentím a všechno kolem mi
hned odpovídá. Zato tady, sama, napůl zaházená pískem, se nudím.
Jde kolem Brouk a je tak zabraný snahou prorazit si
cestu, že mi neřekne ani ahoj.
Matiina máma se vzdálila z pláže před hodinou, šla domů.
I její táta už je na odchodu, ověšený taškami.
„Mati, jdeme, pospěš si!“
Mati odchází od slunečníku s bratrem a s kocourem.
A co já?
Já už je nevidím.
Zakřičím:
„Mati!“
Ale Mati mě neslyší.
Povídá si s kocourem Minu a slyší jenom jeho, jak jí
odpovídá.
Slunce zapadlo, světlo je růžové.
Přichází nějaký Plavčík, ty jeho oči se mi nelíbí. Stahuje
slunečníky, skládá lehátka. Vidím jeho kníry, pohybují se mu nad rtem jako
ještěrčí ocásky.
Vtom ho poznávám.
Tohle je Plavčík Kruťas ze Soumraku, Mati o něm vždycky
mluví pěkně vystrašeně. Přichází na pláž, když se setmí, a krade holčičkám
hračky.
Plavčík Kruťas je vysokánský.
Jde zavolat svého kamaráda, Velkého Hráběte, ještě vyššího než on, a společně začnou česat
písek.
Plavčík Kruťas ze Soumraku zpívá takovouhle písničku:
Hovno spolkni
Chcanků si lokni
Pij je bez džusu
Tak otevři pusu
Slova zničím
Pasti líčím
Slyšíš to ticho
Když všechno zmlklo.
Velký Hrábě má hrozivé železné zuby, lesklé od častého
používání. Divoce se zahryzává do písku
a postupuje vpřed.
Mám strach, ublíží mi, rozbije mě.
A vida, už je tady.
Ocitnu se v jeho zubech spolu s oblázky lávového kamene,
mušlemi a peckami z třešní a broskví.
Cítím, že jsem trochu potlučená, ale držím celá pohromadě.
Plavčík Kruťas dál zpívá hlasem, ze kterého se
bolestí svírá srdce:
Frňák urvi si
Na mísu sedni si
Vypuď všechno z těla
Zůstaneš osamělá.
Všechno, co shrabal, skončí na hromadě suchých větviček,
písku, papírových kapesníků, igelitek a plastových láhví.
Mě to odmrští do blízkosti Umělohmotného koníčka, Kovové
zátky, Propisovací tužky, Brouka, který se před chvílí hrabal kolem a teď leží
na zádech a mrská nohama.
 |
| Ilustrace Mara Cerri |
Žádné komentáře:
Okomentovat