Juan José Saer: Místo

Sbírka povídek argentinského spisovatele Juana Josého Saera, tato óda na lidskou imaginaci vzdávající hold čarovné a spásné moci literatury, okouzlí čtenáře odvahou vyprávět v krátkých útvarech o nekonečných „místech“ času a prostoru, představivosti a paměti.

Co je místo? Kde se nachází místo každého z nás? Kolika napodobeninami místa v životě procházíme? Jsou místem bříška našich prstů, povrch Měsíce nebo vůně šeříku? Jaké místo si volí paměť, psaní, štěstí či zjevení?

Bílá dřevěná lavice na konci dvora, Sherlock Holmes na stopě sériového vraha, barvitý ruch vídeňské tržnice uprostřed zasněženého sobotního jitra, zrození filosofie z ducha řecké taverny, tajemné letiště v Dakaru či Abidžanu, záhada vesmíru v hlasu kejklíře; výsadní a zároveň strašlivý úhel pohledu: konspirující náhoda v jediné kopii pornografického filmu, poprava prezidenta Spojených států v přímém přenosu, sodomie nejvyšší hlavy církve, život po výbuchu jaderné elektrárny, utkvělé vzpomínky na masové vraždy, trojská Helena proniknutá paprskem a proměněná v čiročirý svit.

Pokud se velký umělec chopí ztvárnění velkých univerzálních a navýsost aktuálních témat globální civilizace, nemůže vzniknout nic jiného než skutečně velké dílo. A pokud, jak říká postava jedné povídky, „takřka všechna velká osvícení, vytržení, konverze či zjevení, která v novověku lidé zakusili, pramení z četby“, tyto stránky jsou toho neotřesitelným důkazem, napsal o knize recenzent argentinského deníku Clarín. 

Prozaik, básník a esejista Juan José Saer (Serodino, Argentina, 1937 – Paříž, Francie, 2005) je považovaný za jednoho z nejvýznamnějších a nejpozoruhodnějších španělsky píšících autorů. V češtině doposud vyšly tři jeho romány, Pastorek (2012), Pátrání (2014) a Oblaka (2015). Všechny vydalo v překladu Jana Macheje nakladatelství Runa, jež se ujalo i vydání povídkového souboru Místo.

Ukázka z knihy:

PYRAMIDY

Ačkoli muž již zcela procitl, nadále se zmítá v tenatech hrůzného snu, který se mu právě zdál, a jen tiše vzlyká vedle své ženy, aby ji neprobudil. Ve tmě cítí, jak mu po tvářích stékají horké slzy. Zmocňuje se jej děsivý pocit hnusu, viny a zoufalství a otřásá jím. Za svůj sen se stydí a přitom má pocit, jako by se touto neskonalou hanbou zamořil celý vesmír. Od této chvíle svět již nikdy nebude tentýž.

Je úspěšným egyptským obchodníkem, který z Evropy dováží jisté přístroje. Ačkoli vystudoval (londýnskou) fakultu elektrotechniky a stal se z něj inženýr, držel se rodinné tradice a raději vložil své znalosti do podnikání, při němž prokázal vynikající intuici, jež mu velela obchodovat spíše s podnikateli z Francie než z Anglie. Díky této strategii se vyhnul vážnější konkurenci a za deset let podnikání se mu podařilo nejen upevnit, ale především navýšit rodinný kapitál. Spolu se svým starším bratrem a svým švagrem, manželem své sestry, dokázal vybudovat nejvýznamnější firmu v daném odvětví, a to nejen v celé své vlasti, nýbrž možná i ve všech zemích regionu. A nyní se v ložnici svého neokázale přepychového domu nacházejícího se v jednom z káhirských sídlišť snaží zadržet pláč, aby nevzbudil svou ženu, která spí vedle něj.

Před měsícem měl sedmačtyřicáté narozeniny. Při této příležitosti uspořádal velkou rodinnou oslavu, jíž se zúčastnilo také mnoho přátel. Jeho dva společníci mu darovali nový, francouzský vůz, který sehnali za výhodnou cenu díky svým stykům s pařížskými průmyslníky a podnikateli. Poté co hosté odešli a jeho dva synové šli spát, pomiloval se se svou ženou – měli se velice rádi, a třebaže se milostným hrátkám již neoddávali tak často jako dřív, byl jí zcela věrný – a pak, krátce před usnutím, chvíli přemýšlel sám o sobě, o svých předcích, o své současné rodině, o svém podnikání, a během několika zvláštních minut střídmého nadšení si řekl, že svůj život snad prožil naplno.

A dnes v noci, o měsíc později, měl on, jemuž se nikdy nic nezdá, právě tento hrůzný sen, který byl jakýmsi vyvrcholením nepříjemných událostí, k nimž v poslední době došlo. Strašlivý sen, který jej naplnil hanbou, bolestí, vlastním opovržením. Právě se mu zdálo o tom, jak svého staršího syna, sedmnáctiletého Jussefa, ohavným způsobem sexuálně przní. Nejenže své činy páchal, nýbrž o nich na veřejnosti i cynicky vyprávěl, i když se za ně ve skrytu duše již začínal stydět a každého setkání s chlapcem, jemuž, jak ve snu cítil, způsobil nenapravitelnou újmu, se děsil. Jeho chování nemělo zjevný sexuální motiv, nýbrž pramenilo z hluboké, mrazivé nenávisti. A možná to byla právě ona, která jej spolu s oněmi ohavnými obrazy před několika minutami vytrhla ze snu a kvůli níž se chvěje hrůzou a hluboce vzlyká, aniž by se poté, co si uvědomil, že ony bolestné výjevy jsou jen noční můrou, dostavil milosrdný pocit úlevy. Naopak: při postupném procitání z děsivého snu se jej zmocňuje dojem, že stejnou trhlinou, jakou se vrátil do reality on, do ní pronikl i sen a nyní jako zhoubná nákaza zamořuje celý vesmír.

Muž se domnívá, že příčinu této nenávisti zná. Právě tím se však jeho strast a rozpaky prohlubují. Jak je možné – přemýšlí –, že někdo dokáže zakoušet takovéto pocity a přitom neví, co na něj číhá v nejtemnějších koutech jeho vlastní bytosti? Všechno začalo tři nebo čtyři dny po oslavě narozenin, když našli v příkopě jeho nový vůz. Zmizel jednou v noci a policie, jíž to okamžitě nahlásili, ho o několik hodin později našla v hluboké škarpě s rozbitými předními světly, promáčklou karoserií a porouchaným řízením. Té noci jej neuložil do garáže, neboť nazítří chtěl co nejrychleji odjet na letiště pro několik klientů, kteří měli přiletět časně ráno z ciziny, a jelikož čtvrť byla střežena soukromými hlídači, šel klidně spát. Když si však vůz chtěl ráno vzít, už tam nestál, a tak zavolal policii a vydal se na letiště.

Kolem šesté večer se s ním policie spojila a oznámila mu, že auto našli, a zároveň ho požádali, aby se kvůli vyřízení několika drobných formalit zastavil na stanici. Když tam přijel a viděl, v jakém stavu se nachází auto zaparkované přede dveřmi, mysl mu na několik vteřin doběla rozpálil žhoucí hněv, jako by mu do mozku lopatou naházeli hromadu nehašeného vápna, takže když trval na tom, aby policie v pátrání po dopadení pachatelů pokračovala, nepřisoudil žádný zvláštní smysl poněkud záhadnému výrazu policisty, který jej vyslýchal a který, ačkoli se mu zjevně neodvážil odporovat, ho před podepsáním protokolu, jejž sepsal ve vedlejší místnosti zapisovatel, nechal několik minut čekat.

Nazítří mu policista zavolal do práce a zeptal se jej, zdali by byl tak laskav a dostavil se na služebnu, neboť to, co se zjistilo, je natolik vážné, že není vhodné to probírat po telefonu. Takže o půl hodiny později již policista seděl naproti němu a hovořil s ním, aniž by se mu díval do očí. Sdělil mu, že tu noc, kdy došlo ke krádeži, jeden soukromý hlídač spatřil za volantem automobilu jeho syna Jussefa. Musel se poté dostavit i se synem, ale Jussef při své výpovědi tak zatvrzele zapíral, že se otec nakonec přiklonil na jeho stranu, přičemž prohlásil, že se postará o to, aby hlídač, který jej udal, dostal výpověď. Onen záhadný výraz během tohoto vytrvalého zapírání z policistovy tváře nezmizel, a po dlouhém, úporném výslechu plném vzdoru, napětí a hrozeb policista prohlásil, že spravedlnost se svými neomylnými vědeckými metodami už sama dobere pravdy, načež se mladík silně vyděsil, propukl v pláč a ke krádeži se přiznal.

V téže chvíli se otci zhroutil prostý a jasný svět, v němž doposud žil. Krátce po oné narozeninové noci, kdy se mu na okamžik zdálo, že naplnil smysl svého života, ho s nesmiřitelnou krutostí zasáhly záhadné síly, na něž již dávno zapomněl. V následujících týdnech se bezvýsledně snažil z Jussefa dostat nějaké vysvětlení. Byl to jeho nejmilejší syn: ač hodně mlčel a uzavíral se do sebe, svá studia bral vážně (což bylo pro jeho otce důkazem toho, že je hodnotným člověkem), a ačkoli nedával příliš najevo své city, v rodinných vztazích si počínal čestně a rozvážně. Otec jej připravoval na to, aby se ve firmě stal jeho nástupcem, a rovněž měl v úmyslu poslat jej do Paříže, aby tam dokončil svá studia. Před sebou samým se musel velice ponížit, když se šel omluvit soukromému hlídači, kterého chtěl vyhodit z práce.

A teď, právě před několika minutami, se mu zdál ten strašlivý sen. Zatímco se pokouší zadržet nebo utlumit svůj vzlykot, pomyslí si, že nenávist, kterou sen odhalil, je ve vztahu s mladíkovým prohřeškem neúměrná. I když v něm krádež auta, k níž došlo před několika týdny, vzbudila nemálo pochybností, tento sen mu jednoznačně potvrdil, že není nebo možná nikdy nebyl tím, za koho se dlouhé roky pokládal. S postupným procitáním ještě více vzroste jeho zoufalství, neboť si uvědomí, že Jussef odcestoval. Se syny několika podnikatelů se vydal na výpravu po Nilu, při níž se plaví po proudu na sever vstříc antickým památkám. Začíná na něj dotírat tato představa: tři malinkatí, bezbranní chlapci pod ohromnou masou starověké pyramidy, jejíž starobylé kameny, rozežrané pouštní erozí, se vznášejí v přítomnosti jako záhadní svědkové minulosti, kterou pokládáme za důvěrně známou, neboť ji v našich představách vždy znázorňují stejné, zjednodušené obrazy, ale která je nám ve skutečnosti neznámá a vzdálená.

Po tvářích mu stékají horké slzy, dotýkají se okrajů chřípí, smáčejí mu rty, sklouzávají po čelistech. V přítmí jím otřásají němé vzlyky. Obrazy ze snu, jasnější než planoucí, dmoucí se slunce, a stejně tak pohlcující a neodbytné, že se v jejich přítomnosti rozplývá celý vesmír, mu působí bezmeznou bolest, a když po několika minutách bolest ochabne, přepadne ho zvláštní myšlenka, jež mu říká, že to, co se mu zdálo, je jedinou pravdou o jeho vlastní bytosti, a že již nesmí znovu usnout, aby bolest udržel při životě, a tak se v bdělosti za svůj sen potrestal.

Přeložil Jan Machej

Stanislav Beran: Vyšehradští jezdci

Co mohou mít společného protinacistický odbojář ze skupiny Tři králové, prchající při slavném útěku posledního ze Tří králů před gestapem z nuselského činžáku, sedmnáctiletý člen pražského pouličního gangu Vyšehradských jezdců, odsouzený v roce 1953 za „protistátní činnost“ do uranových dolů, a po slávě toužící básník? Snad víc než město a čas, v němž se protnuly jejich osudy. Svorníkem románu je prostor Prahy, její místa i postavy, o nichž se v žádném turistickém průvodci nedočteme. Přes temný příkrov historických událostí se Beranovi hrdinové pokoušejí nalézt alespoň trochu nestádní způsob života. Za pár doušků svobody však zaplatí krutou daň.

Stanislav Beran (nar. 1977) absolvoval obor český jazyk a dějepis na Pedagogické fakultě Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. Debutoval básnickou sbírkou Zlodům (2002), ale záhy se začal věnovat próze. Vydal povídkový soubor Až umřeš, nikdo už ti nebude chtít sahat na prsa (2007), novelu Hliněné dny (2009) a další soubor povídek Žena lamželezo a polykač ohně (2013). Působí jako manažer ve farmaceutické firmě.

Román vydává nakladatelství Host.

Ukázka z knihy:

Ošoupané podrážky bot na pedálech klouzaly, jak se do nich v kopci s námahou opíral. Teplá tma zřídla, vystřídal ji čerstvý ranní vzduch, bicykl obtěžkaný koši s pečivem se se skřípáním sunul vzhůru, směrem k bledému světlu, jediným oživlým dveřím v řadě ostatních, na které bylo ještě příliš brzy. Starý Sova, vousatý chlap podobný pařezu, vždycky netrpělivě čekal, až ten kluk přijede, jako by na rohlíkách visel celý jeho život. Kolem prosupěl těžký náklaďák, smradlavý modrý oblak ho na pár okamžiků připravil o zbytek dechu, rozkašlal se a odplivl si, zastavil a několik posledních kroků ke dveřím kolo vedl. Opřel ho o zeď, sebral koš a vešel dovnitř.

„To je dost,“ zabručel Sova bez pozdravu, vytáhl z kapsy vesty hodinky, zavrtěl hlavou a významně zaklepal prstem na ciferník. „Jsi na vejletě, nebo co?“

„Jedu včas,“ bránil se mladík a naklonil se, aby si na ciferníku v mužově dlani zkontroloval čas.

„Čekám tu na tebe, takže máš zpoždění, nebuď drzej. Už je světlo. Nemám na práci jen tebe. A pozdravit neumíš?“ sklapl hodinky a uklidil je do kapsy.

„Dobrej den.“

„Nazdar.“

„Jako vždycky, viďte?“ Otevřel koš, Sova sebral svůj z regálu a položil ho na pult. Na něm pečlivě vyrovnaná závaží, bílá váha, srovnané obdélníky rozřezaných novin, sklenice naložených okurek. Představil si, jak mu kyselý lák protéká hrdlem, a začaly se mu sbíhat sliny.

„Kam čumíš? A žádný sypání, budem počítat.“ Mladík odtrhl pohled od okurek a otřel si zpocené čelo.

„Jak chcete, já vás neokradu, to přece víte.“

„To říkáte každej, a kam bych přišel. Dost řečí, padesát kousků, pěkně jeden po druhým.“

„Vždyť já vím.“ Bral z koše jeden rohlík po druhém a opatrně je překládal do kupeckého koše. Když měl Sova špatnou náladu, museli počítat, to věděl. Když se splete, dostane pohlavek, tahal rohlíky z koše, jako by lovil ryby z kádě, a opatrně je pouštěl z dlaně.

„Bude horko, co myslíte?“

„Hleď si svýho, horko nebo zima, mně nikdo nic zadarmo nedá.“

„Já jen, že jsem se zpotil při tom šlapání už takhle ráno.“

„Vy mladý si pořád na něco stěžujete. V zimě je vám zima, teď zase horko. Za chvíli ti bude vadit, že se na kole musí šlapat a že musíš jezdit brzo ráno.“

 „Já to tak nemyslel. Padesát. Tak prosím,“ zdvihl koš.

„Ukaž, já sám,“ sebral mu ho Sova z ruky a usadil do regálu.

„Tak přeju pěknej den,“ cvrnknul mladík prstem do čepice a otevřel dveře.

„Pozdravuj pana šéfa a dej na sebe pozor.“

„Dám, děkuju. Špatná doba, to víte.“

„Mluvím o tomhle, hlupáku, podívej,“ namířil Sova prst na ulici, po které pomalu projížděla šedivá dodávka s malou kulatou anténou trčící ze střechy. Auto nepřirozeně měnilo rychlost, pak zastavilo u chodníku.

„Co to je?“

„Jak to mám vědět? Ale jezdí tu často. Někdy celou noc.“

„Čmuchaj, asi něco hledaj. Nebo někoho.“

„Tak hele, nic jsem ti neřekl, jasný? Nechci, aby si nějakej usmrkanec pouštěl před holkama hubu na špacír a zatáhl mě do nějakýho maléru. Rozumíš? Mysli si, co chceš, ale ode mě nevíš nic. A teď zmiz.“

„Nashledanou,“ zahučel zaraženě kluk a vypadl ze dveří.

Viděl ho, jak si nešikovně připevňuje koš na nosič bicyklu a sleduje přitom auto, o kterém Sova věděl, že se zanedlouho objeví za sklem dveří znovu. Špatná doba. Byla vždycky horší nebo lepší, pro něj se toho moc nezměnilo. Na nějaké vlastenčení neměl povahu a už ani věk, on obsloužil Němce i Čecha se vší úctou, válka neválka. Neměl je rád, ale člověk si musí udržet pořádek v hodnotách. Rodina, živnost, pak teprve všechno ostatní. Jeho artikl jsou rohlíky, mouka, svíčky a olejovky, ne politika. Potkával je i obsluhoval, všechny ty křiklouny, co před dvěma lety bouchali do stolu a křičeli, že republiku nedáme. Mohli křičet, jak chtěli, když ji ti vychcánkové na Hradě za řekou dali sami. Křiklouni se pak chvíli ploužili jako zmoklé slepice, strachy se báli pozdravit, aby si na ty jejich řeči náhodou někdo nevzpomněl. Nebo zmizeli, schovali se, než si pro ně právě takové autíčko plné německých tajných přijelo a vytáhlo je za límec z díry. Bylo mu jich líto. Přece jestli se někde něco peče, nebude to tady, Němcům rovnou pod nosem. Někde v klidu, v menším městě, Benešov, Kolín třeba.

Kluk šlapal do pedálů, na vlhké šlapce mu uklouzla noha a praštil se do rozkroku. Zakvičel podivně, rozhlédl se, došoural se k okraji chodníku, opatrně se odrazil a zmizel v kopci. Šedivé auto s drátěným kroužkem antény pomalu projelo kolem, Sova vyšel na ulici, díval se za ním, než se ztratilo v zatáčce. Rozhlédl se a sledoval okna domů kolem, parčík s čerstvě vysázeným živým plotem, dřevěnými lavičkami před Svatým Václavem. Divný kostel, spíš jen dům v řadě jiných domů, kterému jako by špičatou střechu někdo nechal přidělat až dodatečně. V té chvíli vyšel z malých bočních dveří kostela farář Tylínek, rozhlédl se a zamával mu. Sova se zamračil, jakoby přistižený při něčem nevhodném, mávl rukou a zašel do krámu. Rozednívalo se, vypadalo to, že dnes bude opravdu horko. Mlíkař už tu byl, je nejvyšší čas otevřít.

© Stanislav Beran, 2016

© Host — vydavatelství, s. r. o., 2016

ISBN 978-80-7491-797-4

Adam Chroust: Miloslav Stingl

152 navštívených zemí, 14 cest kolem světa, 43 knih ve 240 vydáních, 17 milionů prodaných knih a desítky tisíc dokumentů, fotografií a archiválií... Tak lze v maximální zkratce vystihnout život Miloslava Stingla. Život, který je opředen mnoha dohady a tajemstvími... Jak je možné, že v době neprodyšně uzavřených hranic procestoval tolik zemí světa? Proč si ho indiánský kmen ze Severní Ameriky vybral za svého náčelníka? Co mu pomohlo přežít děsivou námořní katastrofu u břehů Afriky během jedné z jeho osmi plaveb kolem světa? Během devatenácti let, která prožil za hranicemi své země, se mu svět měnil doslova před očima. Podívejte se v jeho vzpomínkách na průběh karibské krize přímo z obklíčeného ostrova nebo prožijte dramatickou cestu za neznámými indiánskými kmeny hluboko v neprobádaných pralesích Nové Guineje. Ani o překvapivá setkání se slavnými krajany, vládci a světoznámými osobnostmi nebude nouze.

Významný český cestovatel a spisovatel po desítkách let zarytého mlčení souhlasil se zpracováním a zveřejněním svého neuvěřitelného příběhu. Podívejte se například na průběh karibské krize přímo z obklíčeného ostrova nebo prožijte dramatickou cestu za neznámými indiánskými kmeny hluboko v neprobádaných pralesích Nové Guineje. Ani o překvapivá setkání se slavnými krajany, vládci a světoznámými osobnostmi nebude nouze.

První autorizovanou biografii cestovatelské legendy vydává nakladatelství Jota. Kniha obsahuje nádherné barevné ilustrace, velkou nástěnnou mapu, DVD a další překvapení.

Ukázka z knihy:

MEZINÁRODNÍ KONGRES V MOSKVĚ

V roce 1964 byl jako zástupce Československé akademie věd Miloslav Stingl vyslán na VII. mezinárodní kongres antropologických a etnologických věd v Moskvě. Vědecké sympozium probíhalo na půdě místní univerzity v Leninských horách. Vzhledem k tomu, že organizátorem celého kongresu byl americký antropolog Sol Tax, Američané financovali logistiku celé akce.

„Kuriózní bylo, že naši dopravu z jedné komunistické země do druhé komunistické země platili kapitalističtí Američané, kteří kongres pořádali. Díky tomu tam jelo půl našeho ústavu.“

S odstupem let považuje Stingl kongres za velice důležitý mezník své vědecké kariéry. Poprvé v životě měl možnost sledovat světovou elitu těch nejlepších etnologů a antropologů pod jednou střechou. Seznámil se s mnoha vlivnými lidmi, díky nimž se posunul na zcela novou profesní úroveň. Zásadní bylo především setkání s mnoha pracovníky amerických univerzit, již ho v následujících letech opakovaně zvali na pracovní pobyty do svých ústavů. Seznámil se zde například s kalifornskou archeoložkou a antropoložkou Emmou Lou Davisovou z Museum of Man v San Diegu, jednoho z nejbohatších muzeí světa, které ho právě díky jejímu doporučení v roce 1968 a 1971 pozvalo ke krátké odborné stáži. Další cenné setkání proběhlo s odborníkem na Oceánii Williamem Hansem Davenportem z Pennsylvania State University či antropologem z newyorské Columbia University Lambrosem Comitasem. S tímto vědcem zabývajícím se oblastí Karibiku pojí Stingla celoživotní přátelství. Pokud však lze některé z navázaných spoluprací označit za opravdu klíčové pro Stinglův vědecký růst, jedná se o profesní vztah s Verou Dourmashkin Rubinovou, ředitelkou a zakladatelkou Výzkumného ústavu pro studium člověka v New Yorku (RISM, Research Institute for the Study of Man). V tomto významném ústavu, jenž dodnes sídlí na slavné newyorské ulici 5th Avenue a zásadně se podílel na rozvoji latinskoamerických studií, působil v první polovině roku 1968. Stáž na této nesmírně kvalitní a bohaté instituci mu umožnil propracovaný systém stipendií pracovníkům zabývajícím se oblastí Latinské Ameriky. Nejvíce však Miloslav Stingl vzpomíná na setkání se slavnou americkou antropoložkou a spisovatelkou Margaret Meadovou z Columbia University.

„Na první setkání s Margaret Mead nikdy nezapomenu. V sovětském poststalinském Rusku chodili všichni oblečení stejným způsobem a byli stejně chudí. A teď před Leninovým mauzoleem na Rudém náměstí šla ženská, která měla dvoumetrovou hůl v ruce, na hlavě nějakou indiánskou čelenku nebo snad deformovaný klobouk a až ke kotníkům černou řízu, kterou nosily u nás čarodějnice. Takhle oblečená šla po Rudém náměstí, kde mašírují rudí vojáci před sušeným Leninem, a Rusové na ni koukali, jako kdyby přiletěla z Marsu.“

Krátce po kongresu začala na Československou akademii věd chodit Miloslavu Stinglovi pozvání od nových přátel a kolegů ze zahraničních univerzit. On se však rozhodl dokončit výzkum, který zahájil před dvěma lety.

STOPY VEDOU DO HOR

Po svém návratu z Moskvy se Miloslav Stingl začal okamžitě připravovat na druhou výzkumnou cestu na Kubě. Během březnového odletu na dvanáctiměsíční výměnný pracovní pobyt ale rozhodně netušil, že svůj domov neuvidí výrazně déle. Krátce po příletu do „Paříže Karibiku“, honosné přezdívky hlavního města Havany, se při celní prohlídce seznámil s československým estébákem Bohatým, kulturním přidělencem na Kubě, jenž ho měl během návštěvy na starosti. V rámci stipendijního pobytu Stingl vystupoval současně jako host Kubánské akademie věd, pracovník Havanské univerzity (University of Havana) a postgraduální student. Ubytován byl v domě pro zahraniční profesory spolu s dalšími třemi Čechoslováky.

„Když přijel na Kubu někdo z Československa a potřebovali pro něj zajistit tlumočníka, zavolali mi z konzulátu a já jsem s nimi často několik dní jezdil, kam bylo potřeba. Jednou dorazilo československé národní mužstvo vodního póla. Byli to všechno Maďaři z Košic, jen trenér byl Slovák. Přezdívali mu Tojás – Vajíčko. Bylo hrozně komické, že vyslanci vnitrozemské země učili vodní sport stát obklopený mořem. Ti kluci se moc těšili na Kubánky a nějak je nezajímala výuka v bazénu. Takže já jsem dokonce ve dvou mezistátních zápasech musel nastoupit, abych doplnil naše prořídlé reprezentační mužstvo. Mým úkolem nebylo ani tak dát gól, ale neutopit se. Všichni to byli fajn chlapi a s jedinou výjimkou všichni emigrovali. Pikantní bylo, že dva z těch pólistů si na Kubu dovezli dámské botičky. A když se seznámili s nějakou holkou, první večer jí dali jednu botu a ona pak musela přijít ještě jednou, protože pokud neměla jenom jednu nohu, potřebovala boty dvě. Opravdu geniální nápad dotažený k dokonalosti.“

Na své studium dějin a kultury Afroameričanů na Kubě Stingl navázal o několik měsíců později 8. září účastí na svátku Panny Marie z Regly, nejdůležitějšího centra tajných náboženství Afrokubánců. V budově katolické kaple nedaleko přístavu, kde si mohl vyfotografovat slavnou sošku vládkyně moří Yemayá převlečenou za katolickou světici, proběhla krátká mše, jakýsi úvod k opravdovým oslavám za zdmi tohoto poutního kostela, jichž se účastnil. Po několika dnech pátrání po boku doktora Hesse z lipské univerzity se jim podařilo objevit dům, v němž se při obřadu Toque zpívá a tančí na počest Yemayá. S magnetofonem ukrytým v tašce Stingl několik dnů po návratu na Kubu znovu spatřil lucumíjský obřad plný tanců a zvuků třech svatých bubnů batá, jež zněly na počest černé bohorodičky. Na několika dalších slavnostech se zaměřil na prvky tradičních tanců, které byly pro Afrokubánce nejvýznamnějším prostředkem k vyjádření jejich náboženských představ.

Santiagský karneval Stinglovi nabídl velkolepý pohled na šestikilometrový pochod takřka všech jeho obyvatel za zvuků starobylého tance conga. Na veselý karneval, vyvrcholení roku v provincii Oriente, dorazil spolu s mnoha dalšími havanskými Afrokubánci po třicetihodinové jízdě vlakem. Hudba karnevalových průvodů a tanečních zábav za trochu nepohodlí v nejlacinějším kupé jistě stála. Postupně Stingl poznával na Kubě dějiny i současnost černochů, jejich tradiční tance jako son, rumba, merengue či conga, seznamoval se s hudebními nástroji a navštěvoval více či méně tajné náboženské obřady mnoha afrokubánských skupin.

Synové leopardů

Menší i větší tajemství místní černošské komunity se před Stinglem postupně jedno za druhým otevírala, ale to největší – Abakuá – stále zůstávalo. Nejtajnější z tajných mužských společností, jež si Afroameričané v Novém světě vytvořili, chránila své tajemství tak dokonalou mlčenlivostí, že o ní ostatní kubánská veřejnost nevěděla prakticky nic.

Deset měsíců jsem se pokoušel proniknout do některého z abakuánských sdružení. Konečně, když jsem byl už skoro celý rok na Kubě, jsem se seznámil s černochem, který, jak jsem se později dozvěděl, byl mosongem – vysokým funkcionářem jedné ze skupin Abakuá v havanské čtvrti Guanabacoa. Od něj jsem pak dostal pozvání k účasti na základním abakuánském obřadu, který můžeme označit jako drama – „divadelní hru o ekué“.

(Z knihy Vúdú, zombie, karnevaly)

Velké abakuánské tajemství – ekué – znamená v jazyce afrického kmene Efik leopard. A právě efické leopardí bratrstvo bylo zřejmě přímým předchůdcem kubánských Abakuá. Pozvání od mosonga Stinglovi umožnilo vejít mezi Syny leopardů a zúčastnit se jejich hlavního obřadu, velkého představení o životě a smrti, daleké zemi mrtvých, v níž panuje ono ústřední tajemství ekué. Český vědec se nejvíc těšil na setkání s režisérem tajných obřadů, který se nazýval morua yuánse. Kromě něj při slavnosti o životě obětovaném vševládné smrti vystupovalo dalších dvanáct osob včetně mosonga. Po obětování kozla, jehož krev pili všichni zasvěcení na obřadu, herci vyrazili slavným průvodem do města. Účastí na nejdůležitějším obřadu Abakuá vyvrcholily Stinglovy cesty za poznáním dějin a kultury kubánských černochů.

Za Yucateky

Terénní toyota vezla mexicko­kubánskou amerikanistku Calixtu Gutieres­Holmesovou, sovětskou badatelku Julii Pavlovnu Averkijevovou a Miloslava Stingla do Madrugy, malého městečka na jihu havanské provincie. Cílem vědeckého týmu byli tamní indiáni, jejichž předci se na ostrov dostali v polovině devatenáctého století jako mayští otroci z mexického Yucatánu. Na rozdíl od černošských otroků, kteří byli rozváženi po celé Kubě, zůstali tito „Yucatecos“ jen v západní části ostrova. Spolu se svými přáteli dorazil Miloslav Stingl po stopách obchodních spisů havanských společností na státní statek José Garcerán Valls nedaleko Madrugy, na kterém v posledních letech pracovali takřka všichni dospělí Yucatekové z oblasti.

„Mě osobně nejvíce zajímali Zambové, míšenci Yucateků a Afrokubánců. Jenže to nebyli původní indiáni Kuby. Ti podle většiny mých kolegů vymřeli už hodně dávno. Já jsem jako jeden z mála věřil, že v divokých horách na východě musí žít nějaký přímý potomek předkolumbovských Tainů a Siboneyů. Při mojí první cestě hrozila světu atomová válka, a to mi opravdu nedovolili vyjet do hor hledat indiány, ve které prakticky nikdo nevěřil. Tentokrát už ale Kubánská akademie věd a havanská univerzita expedici podpořila. Zajeli jsme ještě do Matanzasu k jeskyni Bellamar, což je klenot kubánských jeskynních systémů.“

Indiáni Yateras

Nalézt, detailně zmapovat a popsat původní indiánský kmen na Kubě, v jehož existenci většina odborné veřejnosti nevěřila, předpokládalo dlouhé náročné plánování. Předně bylo nutné vytipovat oblast k pátrání. Musela být velmi těžko dostupná, dosud nezmapovaná, naprosto izolovaná a v předkolumbovském období prokazatelně osídlená početnými indiánskými skupinami. Všechny tyto požadavky splňovala pouze hornatá vnitrozemská část východní poloviny provincie Oriente. Souhlas místních vědeckých institucí a příslušných státních orgánů získala malá amerikanistická expedice díky dosud opomíjenému svědectví významného kubánského zeměpisce, jež Miloslav Stingl dohledal v Národní knihovně José Martího v Havaně. Tehdejší prezident Kubánské akademie věd, kapitán revolučních sil doktor Antonio Núñez Jiménez, totiž jako mladý muž podnikl do východních hor výpravu k pramenům řeky Toa, při které byl krátce zajat obyvateli zapadlé horské osady Bernardo. Tyto indiány ve svém pozdějším dobrodružném článku v časopise Orta nazval podle řeky, která protéká krajem, jménem Yateras, a pomohl tak získat souhlas i potřebnou podporu k uskutečnění expedice.

Z patnácti vědeckých pracovníků, kteří se původně chtěli cesty zúčastnit, se do hor vypravilo pouhých šest odvážlivců. Za volant sovětského terénního vozu GAZ 69, uzpůsobeného pro náročnou jízdu v horách, usedl Rafael Sanchez, před revolucí známý boxer zvaný Putumayo Kid. Vedle něj v olivové uniformě a s československým samopalem poručík Rodolfo Payares, mimo jiné vášnivý archeolog, jenž měl na starosti policejní dohled a bezpečnost výpravy před posledními zbytky loupeživých band. Třetím Kubáncem v expedici byl profesor Manuel Rivero de la Calle, jeden z nejlepších znalců kultury předkolumbovských indiánů Kuby a správce Muzea Montané na Havanské univerzitě. Spolu s dalšími dvěma členy výpravy měl na starosti antropologický výzkum. Nejstarším členem skupiny byl její lékař, sovětský antropolog Volf Venjaminovič Ginsburg. Tento zkušený jednasedmdesátiletý leningradský profesor přezdívaný „Starý pán“ měl za sebou již šest náročných zahraničních expedic. Posledním členem týmu byl, kromě Miloslava Stingla, slovenský antropolog Milan Pospíšil. Šestičlenná skupina se, vybavena starší vojenskou mapou a několika kusými zprávami o indiánech, vydala na třídenní cestu po linii Havana, Santa Clara, Ciego de Ávila, Florida, Camagüey, Holguín, Bayamo a Santiago de Cuba do své operační základny ve městě Guantánamo.

Ve městě nejprve navštívili okresní vojenské velitelství kvůli aktuálnímu stavu horských cest a místního historika a archiváře doktora Solera Zanzarrurena, který je poslal za reverendem Molinou. Tento amatérský archeolog si během svého dlouholetého soukromého bádání zaznamenával informace o obyvatelích vnitrozemí Oriente. Jako nejvhodnější východisko k pátrání reverend označil horské Monte Verde.

„Směřovali jsme v gazíku do vesnice Felicidad de Yateras. Jenže cesta byla spíše bahnitý potok. A potom jsme přijeli k nejhoršímu úseku v Paso de Muertos, průsmyku Mrtvých, kde jsme jako mnoho dalších zapadli v půlmetrovém blátě. Rozdělili jsme si výstroj včetně zbraní a museli jsme pokračovat pěšky. V dešti a bahně jsme se doplahočili až do Felicidad, kde končily všechny kubánské mapy. Vůdce jakési mulí karavany nám ukázal směr do osady Monte Verde. Snad půlku cesty jsme se tam brodili horským potokem. Hned u první chýše byla stanice LCB (Lucha contra bandidos, boj proti banditům operujícím proti revoluční vládě probíhal na Kubě v letech 1959–1965, pozn. autora) s ozbrojeným indiánem Ramirezem Rojasem. Spřátelili jsme se a on nás nasměroval dál do údolí San Andres, La Escondida a několika dalších. Tam, říkal, žijí jenom Ramirezové a Rojasové. Tedy samí indiáni. Velitel stanice Isidor nás pozval do svého hlavního stanu, kde zopakoval jména několika indiánských osad v okolí a slíbil nám indiánského nosiče s mulou.“

Tak jsme tady, jako pak na celé desítce dalších míst v indiánském území, rozbili své campanamenty, ale na tuhle první noc nezapomenu nikdy. Mezi čtyři sloupy otevřené budovy stanice protibanditských oddílů jsme si zavěsili hamaky a natáhli se do nich. Ale hamaka je úzká a pohodlí poskytne jen tomu, kdo ji umí ovládnout. Zkrotit hamaku je jako zkrotit hřebce. Ta moje ale byla zvláště neposlušná. Bránila se, jakmile poznala nezkušeného spáče, a když se chtěl spáč nakonec obrátit na druhý bok, hned napoprvé ho shodila na zem. Vstal jsem tedy a šel se na chvíli projít. Voňavé nebe bylo nizoučko nad zemí, skoro se mi chtělo sáhnout na nejbližší hvězdu. Hvězdy veselé a mladé zlatily celou oblohu a já se díval tam, kde se toto nízké nebe setkávalo s horou. Tam za lesem začíná opravdový indiánský svět.

(Z knihy Indiáni, černoši a vousáči)

Skrz déšť a blátivou hradbu se expedice krok za krokem posunovala pralesní stezkou do San Andresu. Po mnoha hodinách namáhavého pochodu se džungle náhle ztratila a z malého průsmyku spatřili uprostřed zarostlých horských svahů ztracenou indiánskou vesnici chráněnou hradbou džunglových porostů. Nosič Goya skupinu vedl do chýší čistokrevných indiánů, kde až do pozdních hodin pracovali na antropologickém výzkumu. Na druhý den pokračovali dál na východ přes hory do vzdálené osady La Escondida, ke které se ale kvůli zcela neschůdným cestám ani nepřiblížili. Skupina se proto vydala po vlastních stopách zpět do Guantánama. K nedostupné oblasti, o níž byli přesvědčeni, že je skutečným střediskem současných kubánských indiánů, tentokrát nepronikli.

Po nutném doplnění zásob a nezbytném odpočinku se expedice vrátila do divokého vnitrozemí na východě ostrova, aby pokračovala ve výzkumu. Nový plán počítal s tím, že se do oblasti pokusí dostat z jižní strany. Na hranici nepřístupných hor je však čekal další strašlivý úsek cesty Curva de Muertos, zatáčka Mrtvých. Cesta stoupala ve výšce 200 až 300 metrů nad tokem divokého Yaterasu po kluzkých kamenných schodech. Putumayo Kid odmítá vůz řídit a přes nebezpečné místo výpravu převeze místní řidič. I z tohoto směru chránila nepoznaný svět náhorní planiny těžko překročitelná horská kamenná hradba. Přesto se tentokrát výprava do La Escondidy, kterou si posléze zvolila za své hlavní pracoviště této nejindiánštější oblasti Kuby, zdárně dostala.

Antropologové expedice vyšetřili několik stovek yateraských indiánů, jejichž nejnápadnějším znakem byla překvapivě malá výška pohybující se v průměru okolo 130 cm. Početné rodiny žily v malých chýších spletených z větví, palmových listů a se stěnami vymazanými hlínou. Kromě podrobného popisu jejich života se podařilo prokázat příbuznost Yaterasů s indiány venezuelské oblasti Cordillera de Perijá. Expedice tedy jako první prokázala existenci kubánských indiánů a provedla mezi nimi historicky první podrobný výzkum, po kterém se později vrátila do Havany.

Text © Adam Chroust

© NakladatelstvÍ JOTA, s. r. o., 2016