Fernando Aramburu: Vlast

Baskičtí teroristé na sklonku roku 2011 po čtyřiceti letech činnosti ohlašují složení zbraní. Pro Bittori, vdovu jedné z obětí, však příběh ani zdaleka nekončí. Potají navštěvuje rodné městečko, kde s mužem žila a kde byl zavražděn. Je odhodlána zjistit, kdo střílel. Spolu s ní se vydáváme na cestu do minulosti, sledujeme kaleidoskop, v němž malé městečko zvolna ovládají podezření a nenávist, vlastenecký fanatismus trhá na kusy celou společnost, vkrádá se do vztahů mezi přáteli, sourozenci i manžely. Dokáže znovu žít s těmi, kdo proti ní štvali před atentátem i po něm? Dokáže žít s těmi, kdo obrátili její život vzhůru nohama? Bittorin návrat zneklidní celé městečko, především její sousedku Miren, před atentátem důvěrnou přítelkyni, jejíž syn Joxe Mari si odpykává doživotní trest za teroristické atentáty. Co obě ženy znepřátelilo? Co v minulosti otrávilo život jejich dětí, manželů, sourozenců, sousedů, spolupracovníků a bývalých přátel?

Strhující román o vině a odpuštění, o pokusu zacelit rány v názorově rozdělené společnosti, se odehrává v Baskicku minulých let, ale mohl se odehrát kdekoli jinde, kde ideologický fanatismus a zaslepenost, strach a neschopnost se dorozumět a přenést přes názorové neshody páchá zlo, jež poznamenává každičký kout lidské duše a narušuje běžné mezilidské vztahy. Velký humanistický příběh plný živých a opravdových postav.

Fernando Aramburu (* 1959)  je španělský spisovatel, básník, prozaik a esejista, píšící španělsky i baskicky. Od roku 1985 trvale žije v Německu, kde vyučoval španělštinu, ale od roku 2009 se plně věnuje spisovatelství. Napsal několik románů, z nichž například knihu s autobiografickými prvky z roku 2012 Aos lentos (Pomalé roky) lze považovat za jakousi přípravu na velkou ságu Vlast. Poslední autorovou knihou je poetická autobiografie Autorretrato sin mí (2018, Autor portrét beze mne). Román Vlast poprvé vyšel v roce 2016 a byl velmi dobře přijat, a to jak kritiky, tak i širokou veřejností. Aramburu za své dílo rovněž obdržel řadu ocenění, např. Cenu kritiky, Státní cenu za literaturu a ocenění F. Umbrala v kategorii Kniha roku. Román byl přeložena do více než šestnácti jazyků. HBO připravuje seriál podle této knihy.

V českém překladu Víta Kazmara knihu vydává nakladatelství Akropolis. 

Ukázka z knihy:

Vlast, past

Říká se, povídá se, v novinách se psalo, že ho našel pastýř. Pastýř hnal stádečko vyprahlými stráněmi v okolí Burgosu a tam leželo znetvořené mrtvé tělo napůl sežrané divokou zvěří. Pastýř policii sdělil, že u mrtvoly našel zbraň. Ministr vnitra považoval tuto okolnost za dostatečný důkaz ve prospěch hypotézy o sebevraždě. Z druhu zbraně vyvodil, že mrtvý měl styky s ETA.

V kapse mrtvého muže policie objevila občanský průkaz s falešným jménem. Ve večerních televizních zprávách byla odvysílána fotografie. Ve městečku ji všichni poznali.

Patxi o samotě pověděl Josetxovi a Juani, že organizace o Jokinovi už nějakou dobu neměla žadné zprávy.

„Musíte se připravit na nejhorší.“

Rakev přivezli zavinutou do baskické vlajky. Mrholení a deštníky. Policie vraždí!, skandovaly stovky hlav na ulicích. Pohřbu se zúčastnily spousty lidí, kteří zpívali se zaťatou pěstí nad hlavou, slíbili pomstu a vložili Jokina do země.

A v létě jeho portrét v nadživotní velikosti vévodil z radničního balkónu místním slavnostem. Rodiče na dně. Řeznictví několik dní zavřené. Ale zatímco Juani se zvolna dávala dohromady, vstřebávala svou bolest a utěšovala se modlitbami, Josetxo upadl do hluboké deprese. Tedy, aspoň to říkali. A kdo? Sousedé. A také Juani, která se tou dobou přišla k Miren domů párkrat vypovídat.

Vyprávěla o Josetxově nekonečném mlčení, o tom, jak manžel přes den tráví celé hodiny v posteli a jak ho nelze přimět, aby vstal. Mezi čtyřma očima se dohodly/rozhodly, že Joxian si s ním půjde promluvit, pobude s ním a možná, kdo ví, chlap chlapovi rozumí, třeba mu i pozvedne náladu. Joxian, večer po příchodu domů:

„Už jednou jsi mi poručila, abych tam šel, a bylo to strašné.“

Vrčel, klel, nadával. Klepny, vlezlé, otravné klepny. A Miren s naprostým klidem dál při otevřeném okně obalovala rybu. Nechala ho mluvit jako člověk, který čeká, až se vybije baterie u budíku.

Později, v posteli:

„Poslyš, jestli nechceš, tak tam nechoď. Zítra řeknu Juani, že se ti nechce a hotovo.“

„Ty prosím tě mlč, dneska už tě mám plné zuby.“

 A znova šel a na ulici si brblal. Věděl/bál se, že ten druhý mu ztropí plačtivou scénu jako prve a nemá potuchy, jak to zvládne. Už byla skoro zavírací doba. V řeznictví žádný zákazník. Masný, mastný zápach. A za pultem Josetxo, na sobě bílou zástěru s krvavými skvrnami. Jakmile Joxiana uviděl, propukl v pláč, prudce trhal rameny a hlasitě, hrdelně vzlykal. Statný, urostlý muž se Joxianovi vrhl kolem ramen a ten mu poplácával svalnatá záda a po svém jej povzbuzoval:

„Kurva, Josetxo, kurva.“

Nic jiného ho nenapadlo. Hledal slova, ale nacházel jen nadávky a kletby. A dokonce si ani nebyl jistý, zda je pronáší správným tónem a se správným výrazem. A kromě toho, Josetxo je prima chlap, ano, ale opravdový přítel to není. Jeho přítel je Txato. Ten ano, přestože už spolu nemluví. Řezník, který kartám ani ježdění na kole nikdy neholdoval, mu zkrátka nebyl tak blízký.

Josetxo se rozhodl, že zavře o trochu dřív než obvykle. Poprosil Joxiana, aby stáhl roletu, protože nechtěl, aby ho nějaký kolemjdoucí viděl v tomhle stavu. Pak s rukama v bok sklíčeně hleděl do stropu a zvolna se uklidňoval. Položil jednu ze svých ohromných dlaní Joxianovi na rameno, jako by chtěl dát najevo: teď už s tebou dokážu mluvit.

„Já tušil, že přijdeš.“

„To mají na svědomí naše manželky. Jsem tu zase s tebou a nevím, co říct.“

„Konečně mi někdo nelže. A za to ti děkuju.“

Nabídl mu místo k sezení v zadním traktu prodejny. Nabídl mu pití (musí být bez alkoholu), které měl v lednici. Nabídl mu jídlo. Žádné okolky: jestli chce uždibovat, ať jde k pultu.

„A vezmi si, na co máš chuť. Chleba nemám.“

Joxian odmítl všechno kromě místa k sezení.

„Hlavně mě prosím tě neutěšuj. Jestli máš všech pět pohromadě, seber se a jdi hledat svého syna. Do Francie, kamkoliv. Čapneš ho, seřežeš a dotáhneš ho domů nebo předáš

policii. Modli se, ať ho co nejdřív zatknou. Sice ho zavřou, ale aspoň o něj nepřijdeš jako já o svého.“

Joxian seděl na židli, mlčel a držel náležitý výraz.

„Ani mě nenechali přichystat pohřeb. Popadli syna a sehráli s ním vlasteneckou frašku. Jeho smrt jim vyloženě spadla z nebe. Politicky ho využili, chápeš? Tak jako využívají každého. Jako ovce, to ti povídám. Naivkové. A Joxe Mari jakbysmet. Nažhaví je, strčí jim zbraň a alou zabíjet. Doma jsme se o politice nikdy nebavili. Mě politika nezajímá. Tebe jo?“

„Ani za mák.“

„Nakukají jim nebezpečné myšlenky, jsou mladí, padnou do pasti. Pak se mají za hrdiny, protože nosí zbraň. A nedojde jim, že nechali práce, opustili rodinu i přátele, a výměnou nedostanou nic, protože na konci je čeká jediná odměna, vězení nebo hřbitov. Všechno opustili, aby poslouchali rozkazy čtyř prospěchářů. A taky aby zničili životy dalším lidem a nadělali široko daleko spoustu vdov a sirotků.“

„Tohle tady neříkej, jo?“

„Já si budu říkat, co budu kurva chtít.“

„Oni ti otráví život.“

„Měl jsem syna, přišel jsem o něj. Co mi záleží na životě?“

„Podívej se na Txata. Nikdo už s ním nemluví.“

„Mluv s ním ty, jsi jeho přítel.“

„Udělali by mi totéž, co jemu.“

„Tohle je země lhářů a srabů! Poslouchej, Joxiane, dej na mě. Přestaň blbnout a jdi hledat Joxe Mariho.“

„To není tak snadné, jak si myslíš.“

„Vědět tenkrát, kde je Jokin, udám ho policii. Teď bych měl syna, byť ve vězení. A kdyby se mnou přestal mluvit, tak co? Z vězení člověk jednou vyleze. Z rakve už nikdy.“

Po téměř hodinovém rozhovoru Joxian odešel z řeznictví se sklopenou hlavou. Původně měl v úmyslu jít si zahrát karty do Pagoety. Jak se mám po tom všem, co mi řekl, soustředit na karty? A tak šel s balíčkem klobás a jelítek, které mu Josetxo daroval, rovnou domů.

Miren, udiveně:

„Jdeš nějak brzo. Tak co, zvedl jsi mu náladu?“

„Ani trošku, místo toho ji on zkazil mně. Už mě za ním nikdy neposílej.“

Elif Batumanová: Idiot

Píše se rok 1995, kdy e-mail je naprostou novinkou, a Selin, dcera tureckých přistěhovalců, nastupuje do prvního ročníku na Harvardu. Zapisuje se na přednášky z předmětů, o nichž nikdy předtím neslyšela, spřátelí se s charismatickou a světaznalou srbskou spolužačkou Světlanou a tak trochu náhodou si začne dopisovat s Ivanem, maďarským studentem matematiky z vyššího ročníku. Ačkoliv ve škole Selin s Ivanem téměř nepromluví, s každým e-mailem, který si mezi sebou vymění, to vypadá, jako by se v samotném aktu psaní skrývaly vždy nové a stále tajemnější významy. Když je školní rok u konce, Ivan odjíždí na léto do Budapešti a Selin míří na maďarský venkov, kde učí angličtinu v kurzu organizovaném jedním z Ivanových kamarádů. Cestou do Maďarska stráví dva týdny se Světlanou v Paříži. Její léto v Evropě se však v žádném ohledu nepodobá tomu, co slyšela o typických evropských dobrodružstvích jiných amerických vysokoškoláků nebo kohokoliv jiného. Pro Selin je pobyt v Evropě pokračováním introspektivní cesty k sobě samé: musí se vypořádat jak s radostmi a zmatky první (? neopětované) lásky, tak se sílícím vědomím, že je odsouzena k tomu stát se spisovatelkou. Idiot je románem o strastech a slastech formování osobnosti a dospívání ve světě, který je opojný i zneklidňující zároveň, o dobrodružném odhalování záludností lásky i jazyka. Elif Batumanové se v něm podařilo vykreslit tápání člověka na prahu dospělosti, a to pečlivě cizelovaným stylem, s nesmírnou dávkou citlivosti, ale také ironického humoru. Českému čtenáři pak nabízí i pozoruhodný, zábavný a neokoukaný pohled zvenčí: hrdinčina cesta do čerstvě posttotalitní střední Evropy vypovídá jak o představách, které si Západ o našem regionu hýčkal, tak i o nás samotných.

Elif Batumanová je americká novinářka a spisovatelka, která pravidelně publikuje v The New Yorker, Harper’s Magazine a n+1. Narodila se v roce 1977 v New Yorku jako dcera tureckých přistěhovalců a psát knihy chtěla – dle svých vlastních slov – už od dětství. Pozornost literárního světa upoutala v roce 2010 sbírkou esejů Běsi: Zážitky s ruskými knihami a lidmi, kteří je čtou, jež se dostala mezi finalisty Národní ceny kruhu amerických kritiků. Stejně jako v případě Běsů, i pro svou románovou prvotinu, v níž tematicky čerpá z dob studií na Harvardově univerzitě, si Batumanová vypůjčila titul od Dostojevského.

Román Idiot byl v roce 2018 mezi třemi knihami nominovanými na Pulitzerovu cenu za beletrii. Do češtiny ho přeložil Lukáš Novák. Vydává nakladatelství Akropolis.

Ukázka z knihy:

Červen

Den po mých devatenáctých narozeninách mě máma zavezla na letiště JFK, kde v jakémsi přístavku fungovaly Pakistan Airlines. Úzkou provizorní budovu sdílely s Air Poland. Polské aerolinky měly v logu podvyživené stvoření připomínající ptáka. V jednom kuse jsem chybně četla nějaké nápisy: POZOR, NA BEZPEČNOST DOHLÍŽEJÍ I NEINFORMOVANÍ POLICISTÉ. Pořád jsem všude viděla Ivana. Vysoká kostnatá žena s kufříkem, instalatérovy kovové štafle. Projít bezpečnostní kontrolou bylo něco jako umřít — člověk se musel se všemi rozžehnat, odevzdal peníze, hodinky a boty a stal se jen jménem na papíře. „Jsem tak ráda, že uvidíš Paříž,“ řekla mi na rozloučenou máma a v jejích očích jsem zahlédla slzy. Sama nikdy v Paříži nebyla, ale babička ano, jako mladá holka, a tvrdila, že je to nejkrásnější místo na světě.

Chystala jsem se tam strávit dva týdny se Světlanou a jejími spolužáky ze střední, Billem a Robin. Čtvrtý člen jejich party, nějaký Fred, nečekaně dostal místo stážisty v Merrill Lynch a Světlana nechtěla dělat Billovi a Robin křena. Prohlásila, že jsem jediná, koho může takhle narychlo poprosit, aby Freda nahradil — nezná prý nikoho jiného, kdo by něco takového byl schopen udělat. „Budeš moje spřízněná duše na cestě po Evropě, jako v románech,“ naléhala. „A pak můžeš letět rovnou do Maďarska.“ Všichni jsme měli bydlet v bytě Světlaniny tety hned naproti Musée d´Orsay. Fredův otec, který se živil obchodováním s měnami, koupil čtyři místa v ekonomické třídě toho nejlevnějšího letu přes Atlantik — šlo o první část letu společnosti Pakistan Airlines do Islámábádu. Světlana nechala změnit jméno na Fredově letence a bylo to.

Odlet se o dvě hodiny opozdil. Poprvé v životě jsem se octla sama na mezinárodním letištním terminálu. Chvíli jsem jen tak bloumala, v několika různých časopisech si prostudovala svůj horoskop a prohlížela si obchody. V Brookstone prodávali „tichý fén“, který jste prý mohli používat i během telefonování, aniž by si člověk na druhém konci linky všiml, že si sušíte vlasy. Když už jsem nemohla najít žádnou další záminku, proč odchod odkládat, vstoupila jsem na jezdící pás a vydala se k odletové bráně.

Ta byla v prosklené místnosti, do níž se vstupovalo přes další kontrolu. Zatímco jsem čekala ve frontě u bezpečnostního rámu, nahlížela jsem přes sklo dovnitř a hledala Světlanu. Nikde jsem ji neviděla. Zato jsem zahlédla dalšího člověka, který by klidně mohl být Ivan — v každém koutě letiště byl zjevně aspoň jeden takový. Tenhle měl ultra krátký vojenský sestřih. Světlany jsem si všimla, hned jak jsem prošla bezpečnostní kontrolou. Seděla v řadě oranžových otáčecích křesílek spolu s pohledným párem připomínajícím Barbie a Kena.

„Selin!“ vykřikla, objala mě a políbila mě na tvář.

„Selin!“ pitvořil se po ní Bill a taky mě objal a políbil.

„Už jsem se bála, že nedorazíš,“ vyhrkla Světlana. „S tebou člověk nikdy neví. Nejspíš bys mi po několika týdnech napsala odněkud z Brazílie. Bill a Robin už mi několikrát říkali: ‚To je určitě ona!’ — ale pokaždý to byla nějaká úplně obyčejná holka s culíkem a v pohorkách.“

Světlana a já jsme se vydaly na toalety; cestou jsme míjely toho Ivanova dvojníka, který čekal v jakési frontě a povídal si s holkou s řídkými blonďatými vlasy. Prošly jsme kolem něj tak blízko, že jsem dokonce přečetla nápis, který měl na zádech trička: HARVARDŠTÍ MATEMATICI 1995 — 96 a pod tím několik sloupečků jmen. Ivanovo jméno — Ivan — bylo v posledním z nich.

„No ne — ahoj!“ řekla překvapeně Světlana. „Ivan“ se neotočil, ale jeho společnice ano.

„Ahoj, Světlano,“ řekla pomalu, jako by zrovna přemýšlela o něčem jiném.

„Znáš se s mojí kamarádkou Selin? Selin, tohle je Emery. Taky chodí na ruštinu.“ Potřásly jsme si rukama. Emery měla bledý obličej s kulatou rudou skvrnou na každé tváři a pronikavě modré oči. „Ivan“ se pootočil směrem k nám. Až na ten vojenský sestřih byl Ivanovi opravdu neskutečně podobný. Dokonce i tvarem ušních lalůčků. Jenže Ivan tvrdil, že hned po státnicích letí do Budapešti, a od státnic už uplynulo několik dní. Před několika dny odletěl z Bostonu do Budapešti. Takže teď nemohl cestovat z New Yorku buď do Paříže, nebo do Islámábádu.

„Zrovna máme namířeno na záchod,“ řekla Světlana.

„Aha,“ reagovala Emery, stále jakoby duchem nepřítomná.

„Jsem úplně vyřízená! Ani ti to snad nemůžu říct,“ vyhrkla Světlana, sotva za námi zapadly dveře dámských toalet. Minulý týden, poté co skončila škola, odjela Robin, jedna ze Světlaniných dávných kamarádek, z města a Bill, který je hrozně soutěživý a mezi nímž a Světlanou to vždycky sexuálně jiskřilo, ještě dávno před tím, než si začal s Robin, chodil každý den ke Světlaně domů a hrál tam šachy s jejím otcem a tenis se Světlanou. Světlana vešla do kabinky a já zaslechla, jak se zavřela na zástrčku. Jednou pozdě v noci jí Bill v autě řekl něco fakt nechutného. Opakovala mi ta hrozná slova přes stěnu kabinky.

Ozval se smrtelný chropot splachující toalety. Světlana si umyla ruce a ze zásobníku vytáhla tři papírové ručníky. „Nejlíp to s ním umí Saša. ‚Billy,’ povídá mu, ‚měl bys nechat toho onanistického blábolení.’“ Pečlivě si osušila ruce a ručníky vyhodila. „Co říkáš na Emery? Z nějakýho důvodu na mě extrémně silně zapůsobila. Takhle nějak si představuju Nadju, tu od André Bretona. Jednou jsem ji viděla, jak ve strašným lijáku bez deštníku neskutečně pomalu kráčí po Dunster Street — úchvatná a úplně promočená. Já bych na jejím místě měla jak deštník, tak pláštěnku. Snažila jsem se nad ní držet svůj deštník, ale ona zpod něj pořád vystupovala. Vlasy i oblečení měla nacucaný vodou a přilepený k tělu, a do toho ještě ty její neuvěřitelný modrý oči. Už tehdy mi řekla, že se chystá do Paříže.“

Když se jí Světlana ptala, co tam bude dělat, Emery prý tím svým zadumaným hlasem řekla jen: „Budu tam venčit psy.“ Světlana chtěla vědět, jaké. „Nevím,“ odpověděla Emery, „prostě psy.“

Zamyslela jsem se. „Do jakého kurzu ruštiny chodí?“ zeptala jsem se Světlany.

„Zrovna dokončila 102. Proč?“

„To je ten kurz, kam chodil Ivan,“ řekla jsem. „Já si tak trochu myslím, že tam s ní v té frontě stojí on.“

„Ve frontě tady na letišti? Ivan? Jak by mohl vědět, že poletíš zrovna tímhle letadlem?“

„To vědět nemohl. Musí to být shoda okolností. A třeba to ani není on.“

„Nemohl si to nějak zjistit v tý letecký společnosti?“

Zamyslela jsem se nad tím. „Vždyť ještě předevčírem letenka ani nebyla na moje jméno.“

„To je fakt. Člověk by málem uvěřil tomu, že má nějaký nadpřirozený schopnosti. Proč jsi nic neřekla, když jsme šly kolem něj?“

„Nebyla jsem si jistá, že je to on.“

„Nepovídej, že jsi zapomněla, jak vypadá!“

„Měl hrozně krátké vlasy.“

Světlana zavrtěla hlavou. „Já tě fakt nechápu. Uvědomuješ si doufám, že vlasy si člověk může dát ostříhat? A že to neobnáší zásadní proměnu osobnosti?“

„Ale co když to není on?“

„Hele, vypadá jako on? Až na ty vlasy?“

S odpovědí jsem chvíli váhala. „Tady všichni vypadají jako on,“ namítla jsem.

Světlana obrátila oči v sloup. „Dvoumetrový Maďar, který na každýho kouká, jako by mu viděl až do duše, a ty máš pocit, že všichni vypadají jako on. Tak jo, mám plán. Vyjdeme ven. Já se dám do řeči s Emery a ty se pozdravíš s Ivanem. Pokud to nebude on, stačí, když řekneš ‚Pardon, s někým jsem si tě spletla.‚ Jednoduchý, co říkáš?“

Než jsem se nadála, kráčely jsme směrem k nim. „Hele, Emery,“ řekla nevinně Světlana, „kde vlastně budeš v Paříži bydlet?“

„To ještě nevím.“

Stoupla jsem si vedle Ivana. „Ahoj,“ řekla jsem.

Nepodíval se na mě. „Všechno nejlepší k narozeninám,“ řekl.

„Kvůli tomu novému sestřihu jsem tě nepoznala,“ řekla jsem já.

Jeho skleslost jako by to ještě prohloubilo. „Proto jsem se taky nechal ostříhat.“

To mi připadalo vtipné, ale on se nesmál.

„Nevěděla jsem, že se chystáš do Paříže,“ pokračovala jsem.

„Já jsem taky nevěděl, že se chystáš do Paříže,“ opáčil.

Pak jsme stáli a neříkali nic.

„Tak ahoj, třeba se ještě uvidíme,“ řekla jsem.

„Nejspíš jo,“ odpověděl.

„To šlo docela dobře, co?“ prohlásila Světlana, když jsme se s nimi rozloučily.

„Já nevím,“ vzdychla jsem. „Připadal mi naštvaný.“

„Tobě všichni připadají naštvaní. No tak, nebuď takový morous.“ Objala mě kolem ramen. „Pokusila jsem se dostat něco z Emery, ale ta nic neví. Vůbec netuší, co tu Ivan dělá. Prý se náhodou potkali na letišti.“

„Vždyť Emery ani neví, jaké psy bude v Paříži venčit a kde tam bude bydlet,“ namítla jsem. „Jak by mohla znát Ivanovy plány.“

„Myslela jsem, že tě potěší aspoň to, že do té Paříže nejedou spolu. Protože… ona je fakt krásná.“

Připojili jsme se znovu k Billovi a Robin. Bill začal vyzvídat. „Co je to za člověka? Jak se jmenuje? To je jeho jméno? A on se Selin líbí?“ Otočil se ke mně. „Co se takhle tváříš? Máš být ráda. V letadle se může stát spousta věcí, v noci, deset tisíc metrů nad oceánem.“

Sedadla jsme všichni měli až vzadu, ale v různých řadách. Ivan seděl u nouzového východu vedle nějakého pána v obleku. Setkali jsme se pohledem. Nemohla jsem postupovat uličkou dál, protože ji blokoval nějaký chlap, který se snažil do úložného prostoru nacpat jakýsi velký předmět zabalený do deky. Všem včetně něj bylo na první pohled jasné, že ta věc je větší než zavazadlový prostor, ale on to nevzdával.

„Musíme si promluvit,“ řekl Ivan.

„Sedím na 44K,“ odpověděla jsem.

Balíku v dece se konečně chopila letuška a ulička se uvolnila. Našla jsem svoje místo a otevřela si Paní Bovaryovu.

C. J. Sansom: Země mrtvých nadějí

Léto roku 1549. Dva roky po smrti Jindřicha VIII. se Anglie propadá do zmatku.

Dědici trůnu, Eduardu VI., je pouhých jedenáct let. Jeho strýc Edward Seymour, vévoda ze Somersetu, za něj vládne v postavení lorda protektora. Obyvatelstvo těžce nese snahu radikálních protestantů vymýtit starou víru a lord protektor vede zdlouhavou a neúspěšnou válku ve Skotsku, která hrozí obnovením konfliktu s Francií. Nejhorší se všeho však je hospodářský úpadek – inflace roste závratným tempem a mezi rolníky se začíná zvedat odpor.

Matthew Shardlake si po smrti starého krále našel práci jako právník ve službách Jindřichovy mladší dcery, princezny Alžběty. I se svým pomocníkem, Nicholasem Overtonem, je vyslán k letnímu porotnímu soudu v Norwichi. Vyšetřuje tu úděsnou vraždu Edith Boleynové, manželky Johna Boleyna, vzdáleného příbuzného Alžbětiny matky, proslulé Anny Boleynové. Tuší politické pozadí vraždy, ale důkazů je pramálo. V Norwichi se setkává i se svým bývalým pomocníkem Barakem. Společně se snaží proniknout pod povrch tajemných – a jak brzy zjistí – i nebezpečných okolností Edithiny smrti, když je spáchána další vražda. Právě v té době však ve východní Anglii, stejně jako na mnoha jiných místech království, propuká rolnické povstání. Zeman Robert Kett se staví do čela tisíců mužů, jež spojuje touha svrhnout útlak. Zakládají na kopci nad Norwichem velký povstalecký tábor a netrvá dlouho, než si povstalci toto město, v té době druhé největší v celé Anglii, vojensky podrobí.

Barak se staví na stranu rebelů a Nicholas proti nim – proto je uvězněn v cele norwichského hradu. Shardlake se musí rozhodnout, na čí stranu se vlastně chce přidat, zatímco královská rada v Londýně vypravuje na sever vojsko, jež má za úkol povstání potlačit. Mezitím Shardlake zjišťuje, že souvislosti vraždy, kterou vyšetřuje, sahají mezi povstalce, ale i do řad norfolské šlechty…

Britský spisovatel Christopher John „C. J.“ Sansom zahájil sérii historických detektivek z éry panování Tudorovců, v nichž je titulní postavou právník Matthew Shardlake, v roce 2003 románem Rozpuštění (česky 2009). Následovaly další romány, které až na jednu výjimku vyšly i česky. Za druhý román série (Temný oheň) získal v roce 2005 ocenění Ellis Peters Historical Dagger, které uděluje spisovatelská organizace Crime Writersʼ Association.

Mimoto Sansom napsal historický román Zima v Madridu (česky 2008), odehrávající se ve Španělsku na sklonku občanské války, a příběh z alternativní historie Nadvláda (česky 2014).

Román Země mrtvých nadějí přeložil do češtiny Antonín Otáhal. Vydává ho – jako ostatně všechny překlady Sansomových knih – nakladatelství BB/art (ISBN: 978-80-7595-271-4).

Ukázka z knihy:

MISTR PARRY pro mě a Nicholase objednal po jednom pokoji, na výdaje nehleděl. Mohl si to dovolit, princezna Alžběta patřila k nejbohatším lidem v zemi.

V mém pokoji už hořel oheň v krbu a svítily v něm zapálené svíčky. Převlékl jsem se a mokrý oděv pověsil k ohni, aby se sušil. Sluha mi přinesl nahoru tašku. Opatrně jsem z ní vybalil svůj právnický talár a rozložil jej na posteli.

Přinesli jídlo – hustou skopovou polévku, slaninu s chlebem a sýrem a džbán piva. Prosté, ale dobré jídlo. Zakrátko se ozvalo zaklepání na dveře a vstoupil Nicholas. Ve dveřích se musel sehnout, aby jimi prošel. I on se převlékl a vysušil si dlouhé rusé vlasy. Měl na sobě zelený kabátec zdobený postříbřenými šňůrami a nad módním vysokým límcem byl vidět krejzlík košile.

„Posaď se, chlapče,“ vyzval jsem ho.

„Děkuji, pane.“

Pustili jsme se s chutí do jídla. Když jsme zahnali hlad, Nicholas sáhl do opasku, vyňal malou stříbrnou minci a položil ji na stůl. „Včera jsem tuhle minci dostal v Londýně,“ nadhodil. „Nejnovější šilink.“

Zvedl jsem lesklý šilink. Zobrazoval hlavu vážně se tvářícího jedenáctiletého panovníka. Kolem okraje byl vyražen nápis v latině: Eduard VI. z Boží vůle. Potěžkal jsem minci v dlani. „Připadá mi větší než ty, co jsme viděli na začátku roku. Není v něm ale více mědi?“

„Myslím, že je.“ Nicholas se zachmuřil. „Pro Kristovy drahé rány, to nás má lord protektor Somerset všecky za blbce, že takhle šidí na stříbře? Vždyť tím vším jen ještě víc zvedá ceny. Pivo zdražilo o šesták.“

Nevesele jsem se usmál. „Potřebuje nějak sehnat peníze na svou válku ve Skotsku. Ty nové daně, co mu schválil parlament, poslouží stejnému účelu.“

Zavrtěl jsem hlavou. „Když zemřel starý král, myslel jsem si, že tím skončilo vrážení peněz do válek, které se nedají vyhrát. Nečekal jsem, že by to mohlo být ještě horší.“

Nicholas zabručel: „Myslíte, že na severu prohráváme?“

„Vypadá to tak.“

„To bude pro Anglii velká potupa.“

Zamyšleně jsem hleděl na minci. „Ještě nikdy jsem neviděl ceny vyskočit tak nahoru jako letos. Když je někdo chudý dělník…,“ zavrtěl jsem hlavou.

„Navíc lakomí vlastníci půdy zvyšují nájemné a ohrazují pozemky k chovu ovcí…“

Nicholas mě přerušil. „Co jiného můžou dělat? Ceny rostou pro všechny. Vím, že otec jen těžko dával dohromady zisk. Proto…,“ zarazil se, pokrčil rameny a svraštil čelo.

Pohlédl jsem na něj. Před třemi lety, když mu bylo jednadvacet, ho rodiče, příslušníci drobné šlechty v Lincolnshiru, vydědili, protože se odmítl oženit s nevěstou, kterou mu vybrali, ale on ji nemiloval. Ještě stále nepřekonal hořkost, kterou to v něm tehdy vyvolalo. Dobře jsem to věděl, přestože se zdál celkem spokojený se svou rolí mého pomocníka. Těšil se, že brzy dostane oprávnění zastupovat strany u soudu. Pracoval pilně a šlo mu to. Nebyl sice tak oddaný své profesi jako já v mládí a trávil hodně času s mladými pány svého věku a postavení – na svůj šlechtický stav byl vždy náležitě pyšný – po londýnských hospodách a, jak jsem ho podezříval, i bordelech. Někdy jsem si říkal, že možná potřebuje manželku. Nebyl v klasickém slova smyslu hezký, ale měl svéráznou povahu a netrpěl nedostatkem sebevědomí. Co mu však chybělo, byly peníze. Byl odkázán na své skrovné příjmy, což by při případných námluvách sehrálo významnou roli. V té době se dvořil dceři jiného advokáta, Beatrici Kenzyové. Párkrát jsem se s ní setkal a moc se mi nelíbila.

Nicholas náhle změnil téma otázkou: „Je možné, že zítra uvidím princeznu Alžbětu?“

„Není to pravděpodobné. Ani já ji nevídám moc často.“

Usmál se. „Vzal jste mě s sebou, protože její postavení vám nedovoluje, abyste ji navštívil bez vhodného doprovodu.“

„Dobře víš, že to takhle chodí. Navíc možná bude potřeba opsat nějaké dokumenty. Nicméně přístup k princezně Alžbětě striktně kontroluje mistr Parry spolu s jejími dámami.“

Nicholas se zaujatě naklonil a v zelených očích mu zazářil zájem. „Jaká teď vlastně je?“

„Osm měsíců jsem ji neviděl,“ odpověděl jsem. „Od doby, kdy jsem jí byl vyjádřit soustrast s úmrtím královny Kateřiny.“ Mírně jsem se zarazil, ztěžka jsem polkl a potom jsem pokračoval: „Alžbětě je patnáct, ale všichni s ní jednají jako s dospělou. Nikdy nepoznala bezpečné dětství.“ Smutně jsem se usmál. „Je výjimečně chytrá a umí zacházet se slovy. Dokáže je používat jako zbraně. Když jsem začal pracovat pro mistra Parryho, řekla mi, že její psi nosí její obojky. A to je přesně to, co očekává od nás.“

Nicholas zaváhal a řekl: „To, kvůli čemu jsme tady – myslíte si, že to nějak souvisí s lednovými… problémy?“

„Ne,“ odpověděl jsem s jistotou v hlase. „Ten skandál se týkal Thomase Seymoura a sešel se světa spolu s tím ubožákem. To vím jistě.“ Upřel jsem na Nicholase pevný pohled. „Určitě si pamatuješ, jak lord protektor veřejně prohlásil, že princezna Alžběta neměla žádné plány na nezákonný sňatek se Seymourem. Nic víc ti nemůžu říct, Nicholasi. Musím zachovat důvěrnost informací.“

„Samozřejmě. Jenom…“

„Jenom to, že od místního hostinského až po každého právníka v Lincoln’s Innu by všichni hrozně rádi znali podrobnosti,“ dokončil jsem za něj příkrým tónem.

„Ne, pane.“ Zatvářil se rozpačitě. „Jsme předvoláni v naléhavé a delikátní věci, tak jsem si říkal, že by tu mohla být nějaká souvislost. Jestli…“

Přikývl jsem. „Jestli by se to nemohlo týkat nějaké politické záležitosti. Jsem si jistý, že takhle to není. A omlouvám se, neměl jsem na tebe tak vyjet. Ale všichni kolem se snaží ze mne mámit klepy, protože spolupracuju s Parrym.“

Zavrtěl jsem hlavou. „Někdy je, Nicholasi, úplně nejlepší vědět toho co nejméně. Ber to jako radu zdarma od starého právníka.“