Aude de Tocqueville: Atlas ztracených měst

Nakladatelství 65. pole vydává v edici Za obzor další z pozoruhodných atlasů. Tentokrát Aude de Tocqueville, francouzská autorka mnoha historických děl, vypráví o více než čtyřiceti místech, která z různých důvodů zůstala opuštěná a z nichž se vytratil život. Ať už bylo příčinou lidské šílenství, přírodní katastrofy, dějinné zvraty či hospodářský úpadek, všechna tato bizarní místa vyvolávají otázky.

České vydání doprovázejí původní ilustrace Karin Doering-Frogerové. Do češtiny Atlas ztracených měst přeložila Barbora Šůchová.

ISBN: 978-80-88268-33-8

Ukázky z knihy:

BALESTRINO, Šípková Růženka, EVROPA

Italská Ligurie je bohatá na středověká města. Zpovzdálí se Balestrino od svých sousedů nijak zvlášť neliší. Vypadá jako další městečko na vrcholku zelenajícího se pahorku s vysokými kamennými domy, nad nimiž se tyčí starý hrad. Zvonice kostela ční nad střechami z červených tašek vybledlých od slunce a zbytky hradeb svědčí o tisícileté historii. Přesto vás přepadne zvláštní pocit, jakmile dojdete k prvním domům. Místo oken zejí ve zdech díry, rozpadající se dlažbou prorůstá plevel a na zemi se povalují zrezivělá kola. Dveře byly zabedněny spíš jen symbolicky, je tedy snadné do budov vstoupit. Zmizelou krásu dávají tušit klenuté stropy, masivní kamenné schody a zdobné terasy. Nejsmutnější pohled je na kostel, jeho prázdné výklenky a vlhkostí poničené fresky. Jen stěží lze uvěřit, že město, které kdysi zbohatlo na olivách a zelenině, dříve bývalo ekonomickým centrem prosluněné oblasti.

Balestrino za svůj vznik vděčí benediktinům. Ti si uvědomovali potenciál zdejší úrodné půdy a v 9. století zde založili vinice. O tři století později byl na pahorku vybudován hrad, kolem něhož začaly vyrůstat domky. Hradní páni vládli území až do 18. století, kdy jej zabralo Sardinské království. Z Balestrina se stalo městečko, jehož obyvatelé si na živobytí vydělávali pěstováním oliv, zeleniny a vína.

Příroda však rozhodla o osudu města jinak. Od roku 1960 otřáslo starými kamennými budovami několik zemětřesení. Pět set obyvatel mohlo jen bezmocně přihlížet, jak přicházejí další a další otřesy, které vyvolávají sesuvy půdy a zanechávají za sebou zničené domy. V roce 1962 si všichni museli přiznat pravdu: dříve či později město zavalí skály. Úřady obyvatele vyzvaly, aby své domovy opustili. Místní se usadili na příhodnějším místě jen pár kilometrů od pahorku, kde zanechali veškeré vzpomínky.

Opuštěné městečko se stalo vyhledávanou atrakcí pro turisty, kteří lační po lehce morbidním výletu. Při procházce uličkami zarůstajícími plevelem občas narazí na některé sveřepé obyvatele, kteří se navzdory všemu rozhodli zůstat a snaží se žít jako dříve. Bylo provedeno mnoho studií možné obnovy středověkého města, ale šance, že by se jí Balestrino dočkalo, jsou mizivé, jelikož Itálie má dnes jiné kulturní priority. A krásné Balestrino před jeho osudem bohužel nespasí ani turisté.

MÁNDU, Město milenců, ASIE

V podhůří Vindhji ční na plošině oddělené hlubokými údolími jedna z největších citadel v Indii. Mándu bývalo hlavním městem sultanátu Malva. Pro Indy je to však spíše místo bájné lásky mezi muslimským princem Bazem Bahadurem a mladičkou hinduistickou pastýřkou s krásným hlasem Rupmati. Bláznivě zamilovaný kralevic nechal pro svou krásku vystavět slavný palác na jižním okraji plošiny nad širokým údolím, kterým protéká posvátná řeka Narmada. Naneštěstí dobyvatelské choutky mughalského vládce Akbara neznaly mezí. Roku 1562 malou Bahadurovu armádu rozdrtilo vojsko nelítostného Akbarova generála, princ se dal na útěk a dobyvatele si to namířili k harému. Aby jim unikla, Rupmati se otrávila. Tragický příběh inspiruje básníky, malíře, zpěváky i bollywoodské scénáristy.

Přes jeho slávu však Mándu mnoho zahraničních turistů nenavštěvuje, nachází se totiž příliš daleko od dalších turistických atrakcí. Přitom se za pásem hradeb z 6. století př. n. l. o délce 40 km ukrývá architektonický poklad oplývající kopulemi i oblouky, který v sobě spojuje perské prvky i bohatou indickou výzdobu. Zdejší vládci tu nechali vystavět paláce, lázně, mešity, hrobky, karavanseráje, zahrady a altány s kamennými mašrabíjemi (ornamentálními příčkami), díky nimž se městu začalo přezdívat „město radovánek“. Podle vyprávění v místním paláci Džahaz Mahal pobýval Ghijasuddin, který ve 14. století vládl Dillí. Stavba z růžového kamene působí, že pluje nad dvěma vodními nádržemi. Sídlil v ní panovníkův harém, který čítal na 15 000 manželek, příbuzných, konkubín a služebnic! Tělesnou stráž tvořily obávané etiopské válečnice… Ty mu možná věnovali darem titíž egyptští panovníci, od nichž dostal stovky malých baobabů. Stromům se zde daří a vyrostly do impozantních rozměrů. Jejich plody se dodnes prodávají na ulicích.

Úpadek Mándu nastal v 18. století, když došlo k návratu hinduismu a hlavní město bylo přemístěno do Dharu. Na plošině, která se za letních monzunů promění v zelenou zahradu, vyrostlo „moderní“ městečko s domy s barevnými hliněnými zdmi, plechovými střechami a stánky s chatrnými přístřešky. Vedle něj i podél silnice mezi jižní a severní částí města leží ruiny a ženy v sárí se tu míjejí s drkotajícími kamiony i kravami s nabarvenými rohy. Rozvaliny se dělí na tři části. Uprostřed stojí velká mešita z 15. století s kupolovitou střechou. Uvnitř se nachází mramorová hrobka, kterou se inspirovali architekti Tádž Mahalu. Na severu je královská enkláva se svou dominantou, palácem z růžového kamene. Cesta končí na jihu, kde stojí hnízdečko lásky Bahadura a Rupmati. Pavilón, odkud bájná kráska shlížela do údolí, stále při západu slunce láká zamilované páry. Osudu se nedá uniknout.

Emmanuelle Pouydebat: Atlas poetické zoologie

Vítejte v živočišné říši divů, kde ještěrky chodí po vodě, hmyz se vydává za květiny, žáby dovedou vstát z mrtvých a žraloci mohou zplodit potomka úplně sami, aniž by se pářili. Nádherně ilustrovaný atlas vzdává hold mimořádným tvorům s nečekanými a někdy i nevysvětlitelnými schopnostmi. Naučná a poetická kniha oslavuje bohatství a tajuplnost zvířecího světa – onoho z velké části neprozkoumaného vesmíru, kde je toho stále tolik co objevovat, předávat a chránit.

Knihu napsala Emmanuelle Pouydebatová, ředitelka výzkumu ve francouzském Národním výzkumném centru (CNRS) a Národním přírodovědném muzeu (MECADEV). Odborně se zabývá zejména evolucí chování, uplatňuje interdisciplinární přístupy, Je také autorkou knihy L'intelligence animale: cervelle d'oiseaux et mémoire d'éléphants (Zvířecí inteligence: ptačí mozek a sloní paměť, Odile Jacob, 2017).

Ilustrace jsou dílem Julie Terrazzoniové. Ta vystudovala výtvarné umění na Sorbonně a dekorativní umění v Bruselu, působila jako filmová výtvarnice a poté jako divadelní scénografka. V současnosti se věnuje ilustraci a vyučuje výtvarné umění. Její dílo představuje webová stránka www.julieterrazzoni.com

Z francouzského originálu Atlas de zoologie poétique knihu přeložila Eva Ullrichová. Vydává nakladatelství 65. pole jako 11. svazek cestopisné edice Za obzor (ISBN: 978-80-88268-26-0).  

Ukázka z knihy:

CHODÍCÍ RYBA

CHŘESTIVEC DARWINŮV (Ogcocephalus darwini, 15–20 cm)

Po ještěrce běhající po hladině je tady ryba, která chodí pod vodou! Patří do řádu ďasů... Ale odkud se tento mořský unikát vzal? Chřestivec Darwinův žije ve vodách v okolí Galapág. Jeho ploutve se při pohledu shora podobají křídlům netopýra a jeho hlava mívá oválný či krabicovitý tvar. Je to mimořádně podivný živočich, a to dokonce i v rámci své vlastní čeledi chřestivcovitých. Při pohledu na jeho trojúhelníkovité zploštělé tělo pokryté hrboly a trny, jeho „rtěnku“, čtyři „nohy“, velký „nos“ a malý zatahovací „sosák“ si člověk až říká, jestli nejde o nějaký kanadský žertík.

Tato ryba je známá svými rudými, takřka světélkujícími rty, které zřejmě umožňují lepší rozpoznatelnost tohoto druhu v období tření. Není to příliš zdatný plavec – raději „chodí“ po mořském dně. Jak to dělá? Odráží se od povrchu pomocí prsních a pánevních ploutví, které jsou silně osvalené a vypadají jako velké nohy. Dokonce jsou zakončeny jakýmsi drobným nášlapným polštářkem.

Jak vidno, k chození není potřeba pevná souš pod nohama – a vlastně ani nohy! Kromě této nečekané pohybové schopnosti se chřestivec Darwinův pyšní ještě jednou vymožeností: k lovu používá tzv. illicium (z latinského illicere, tedy „lákat“). A co to vlastně je? Chřestivec má nahoře nad hlavou hřbetní ploutev, jejíž přední část v dospělosti začne vyčnívat ven a vytvoří tak protáhlý rypec, který vzhledem připomíná orlí nos. Chodící ryba jej používá k lákání kořisti, jako jsou například malé rybky, korýši nebo měkkýši. Ale to není všechno. Mezi rypcem a ústy se nachází překvapivý orgán, obvykle uložený v drobné dutině: vysunovací vnadidlo! Je to v podstatě takový rybářský prut, který dokonce občas vylučuje tekutinu fungující jako chemická vějička. Chřestivec jím může ve vodě pohupovat a vábit tak kořist. Dokonce se zdá, že mu ji toto vnadidlo pomáhá i odhalit. Je to zkrátka nebezpečná past, a chřestivci ji navíc kombinují s dalšími loveckými strategiemi. Někteří jedinci se částečně přikrývají pískem nebo se rovnou zavrtávají do mořského dna. Tyto vynikající maskovací adaptace jim při vábení kořisti umožňují nepozorovaně číhat na skále nebo v písčině. Jako by nebyli už tak dost fascinující díky svým zářivým rtům!