V pozůstalosti filmového scenáristy a režiséra Pavla Juráčka, kterou jeho syn Marek svěřil do správy Knihovny Václava Havla, se kromě dalších textů a záznamů nachází 33 sešitů jeho osobního deníku z období od 14. srpna 1951 do 7. března 1972, dětský deník (1948–1949), zápisník z vojny (1963–1964), jednotlivé deníkové záznamy z šedesátých let, deník z Montrealu (1967), strojopisné deníky z let 1976–1977 a deník z Německa (1979–1980).
Kompletní Juráčkovi deníky vydává ve čtyřech objemných svazcích nakladatelství Torst. První svazek vyšel loni v květnu a představil texty psané od roku 1948 do roku 1956 (ukázka viz
https://ctenarknih.blogspot.cz/2017/05/pavel-juracek-denik-i-1948-1956.html )
https://ctenarknih.blogspot.cz/2017/05/pavel-juracek-denik-i-1948-1956.html )
Druhý svazek
monumentálního deníkového díla vychází nyní a zahrnuje deníkové sešity č. 12–22 z období let 1956–1959, kdy po vyhazovu z
filologické fakulty Juráček nakonec sehnal práci ve Vesnických novinách v Nymburce a
poté byl přijat ke studiu dramaturgie a scenáristiky na FAMU. Tam se setkal se
spolužáky, kteří posléze vytvořili díla tzv. nové vlny českého filmu.
Juráček
do deníku unikal od povinností, které před něj stavěla škola a práce, sám byl
však přesvědčen o tom, že jeho deník je literatura. A tak je „…právě deník
nakonec jeho jediný, důsledný, nepřetržitý čin. Tam byl zřejmě jeho skrytý
protitah napříč životními lapáliemi, požehnaná ‚šťáva‘ i nenáviděný úhyb od
životního ‚reálu‘, hrdost i hořké stigma,“ jak před lety naspal Jiří Cieslar.
Edici z autorových rukopisů k vydání
připravila a svazek jmenným rejstříkem a ediční poznámkou opatřila Marie
Kratochvílová.
Ukázka z knihy:
1959
(...)
Příbram 12. února
Čtvrtek
A dnes jsem nedělal také nic; byl
jsem v Praze, vrátil jsem se, a sotvaže jsem doma vstoupil do pokoje, vykřikl
jsem úžasem: Na místě skleněné skříně stála strašlivá příšernost, vyřezávaná,
broušená, zrcadlová: secesní! A ještě jsem spatřil dvě „rokoková“ křesla z
počátku tohoto století a tři neméně rokokové židle. To všechno a ještě jednu
rokokovější pohovku a ohavné zasklené, veliké, bicí hodiny přestěhovala dnes
maminka od strýce. Prý jí to dal, protože se bude stěhovat...
Žasnul jsem. Ne nad štědrostí
strýce, ale nad tou ukázkou nejnevkusnějšího honosného nábytku, jaký jsem kdy
viděl.
Maminka slíbila, že to ještě tento
týden přestěhuje do té dolejší místnosti, která zatím slouží jako komora.
Z dokumentu jsem dostal dvojku. A
pak jsem seděl celé odpoledne ve Vltavě s Viktorem a Honzou. Vrátil jsem se
rychlíkem, který připomínal mrazírenský vlak.
A říkal jsem si, že už mi zbývají
poslední obrazy, abych mohl odjet zpět do Prahy a odtamtud do Krkonoš.
A konečně si myslím, že už vůbec
nedovedu psát deník. Přečetl jsem před chvílí několik předcházejících stránek a
sklíčilo mě to ještě víc, než to, že už dnes nic dělat nebudu, protože se mi
chce moc spát.
Především jsem si s konečnou
platností uvědomil, že nejtrapnějšími záležitostmi mého deníku jsou ty
odstavce, v nichž filosofuji nebo se pokouším být hlubokomyslný...
V posledním čísle „Filmu a doby“ je
otištěn rozhovor André Bazina s Renoirem a Rossellinim. Rossellini tam má
pozoruhodnou větu: „Nevím, jaký námět mám zpracovávat, nemohu najít příběh,
protože v našem životě již nejsou hrdinové: je už jenom malinké hrdinství.“
A v jiném článku je citován
americký scenárista Ben Hecht: „Nepřítelem současného filmu není filmová
kritika, nýbrž zájmové skupiny. Producenti si nepřejí, aby se filmy zabývaly
aktuální thematikou, nikdo se neodvažuje zaujmout stanovisko, všichni mají strach.“
(podtrhuji já)442
Takové je to u nich...
A u nás:
HSTD nepustila do distribuce tyto
nové filmy: Tři přání443,
Hvězda jede na jih444,
Odsouzení k životu445,
Sny na neděli446, Konec
jasnovidce447 a film Zde
jsou lvi448 byl stažen z
kin.
Škvoreckého „Zbabělci“ byli
konfiskováni, on sám byl propuštěn ze zaměstnání a vyrábějí se články, které z
něj dělají skoro lidskou zrůdu. Večerní Praha hned po konfiskaci odvolala
redakčním článkem pochvalnou recensi, která u nich vyšla několik dní předtím.
Rozhlas zorganisoval besedu s mladými dělníky, která měla dokázat, že
„Zbabělci“ jsou nepřátelským, hnusným zmetkem...
Náš děkan prohlásil při zkoušce z
tvorby scénáře, že člověk, kterému se „Zbabělci“ líbí, rozhodně nepatří na
FAMU; a Tondovi řekl, že jeho práce mají se Škvoreckým mnoho společného...
[Vznikl černý trh: „Zbabělce“
kdekdo shání a za jeden výtisk se nabízí až 200 Kčs.]
Stranická organisace nám zakázala
uspořádat besedu s Cigánkem o západních filosofiích a rozhodla, že diskusi o
současném umění a o našem postavení, úmyslech a cílech sice dovolí, ale jen
když tam bude přítomen Linhart a za předpokladu, že straníci z řad posluchačů
budou výborem KSČ předem instruováni o tom, jak si tam mají počínat. Dále
rozhodně zakázala,
aby kroužek moderního výtvarného
umění vedl František Dvořák, který na škole loni přednášel a byl propuštěn pro
příliš osobité a nekonformní názory.
Svět je nemocný . . . Bojí se
umění.449 A člověku je
smutno.
Příbram 15. února
Neděle
Dnes se stal Petr otcem a já jsem
dodělal scénář. Zatím co scénář nestojí za nic, je Petrova dcera prý pěkná a
zdravá.
Po obědě se řešil problém, jak se
bude jmenovat. Petr měl dva návrhy: Irena nebo Jana, já jsem říkal, že by se jí
mělo říkat Lenka nebo Zuzana a maminka neříkala nic, protože jí nešlo na rozum,
že je babičkou.
Petr pak řekl, že to je průšvih,
protože tím pádem prohrál lahev sektu...
Vsadil se ještě na vojně, že bude
mít kluka.
Pan Valta řekl, že je to jedno,
kluk nebo holka, a Petr (zaznamenám to jako historický výrok) prohlásil: „No
jo, ale flaška je v tahu!“
Pak jsme se všichni všelijak
divili, vzpomínali jsme na Lídu a vedli jsme řeči, jaké se v domě už nevedly
dvacet let.
Byl jsem ustanoven kmotrem, ale
protože pojedu na hory, bylo rozhodnuto, že mě zastoupí pan Valta. Potom přišla
Tinka a přispěla několika návrhy na jméno.
V půl čtvrté maminka odešla do
práce a já se pustil s přemáháním do přepisování posledních obrazů. S
přemáháním proto, že jsem si včera poprvé přečetl scénář vcelku. To se ani
dobře nedá napsat, jak mi potom bylo. To nebylo překvapení nebo zklamání – to
byl úděs! Zkoprněle jsem nad tím seděl a nebyl jsem schopen jediné myšlenky. Po
čtrnácti dnech nadšené práce jsem zčista jasna shledal, že jsem napsal
nesmírnou pitomost! Zoufale nudnou, pomalou, konvenční historii, která nikoho
nebude zajímat... Scénář plný hrubých chyb, scénář bez švihu, bez vazeb, bez
nápadu, bez pořádné stavby...
A tak jsem to dnes dopsal jen s
velkým sebezapřením. Nejraději bych to hodil do kamen. Nechci vidět, jak se
bude tvářit Daniel. Avšak odevzdat to musím. Petr mě celé odpoledne utěšoval.
Stále tvrdil, že mě nechápe, že se mu to skutečně moc líbí... Na neštěstí – on
tomu nerozumí... Netuší, jaké zhovadilosti jsem zplodil, protože neví o scénáři
nic a chápe jej jako třeba povídku nebo román.
A mně nezbývá nic jiného, než si
zabalit kufr, oholit se, umýt si vlasy a jít spát a ráno odjet do Prahy a jít,
jít do Jindřišské ulice, zaklepat na dveře s cedulkou: Tvůrčí skupina
Feix–Daniel a položit ty hnědé desky se 113 stránkami paní Šíchové na stůl...
A dočkat se středy a trnout,
protože se bude blížit druhá hodina a Daniel přijde na seminář a na pořadu toho
dne bude „Ulice bez ctižádosti“.
Když to teď píšu, napadá mě, že se
stane nějaký zázrak, že to dopadne dobře, že třeba ani nemám pravdu, že ten
scénář je dobrý a že si jenom myslím, že je špatný, avšak to na věci nemůže nic
změnit a tím méně na tom scénáři.
(...)
Praha 16. března
Pondělí
Už jsem přečetl Škvoreckého
Zbabělce. Měl jsem k té knize nedůvěru. Byl kolem ní takový rozruch, kdekdo ji
sháněl, platilo se za ni 200 korun, půjčovala se za deset korun na tři dny . .
. A před časem jsem z ní četl ukázky v Květnu a velice se mi nelíbily... Tak
jsem ji otvíral skoro nerad a skoro s pocitem nepříjemné příslušnosti k
těm snobům, co ji čtou z módy.
Avšak již první kapitola ze mne
vyrazila dech. A pak jsem hltal stránku a stránkou, a když jsem dočetl, litoval
jsem, že už je konec a bylo mi smutno, jako mi bývalo před lety nad dočtenými
knihami a jak mi už dávno nebylo a dlouho nebude, protože se nyní téměř
nesetkávám s knihami, které by za to stály.
Žasl jsem, že Zbabělci jsou česká
kniha, neboť se u nás už dávno neozvala pravda tak hlasitě a bezohledně jako v
nich, a my jsme už zapomněli její cenu a chuť.
Škvoreckého literární nešikovnost
mi nevadí. Tím spíše je to bezprostřednější.
Nevadí mi ani ten neuvěřitelný
cynismus jeho hrdinů; tím spíše jsou pravdivější. Nevadí mi vlastně nic,
přestože chápu, a se zadostiučiněním, to pohoršení, ten úděs, který prožili
naši drazí celostátní „vychovatelové“ v redakcích a jinde, když se do
Zbabělců začetli. Něco takového tu ještě nebylo!
Tak to vidí snob a stačí mu to k
radosti. To samo o sobě není nebezpečné a myslím, že jsou lidé, kteří to vědí.
Sensace nebo úděs však nejsou v té
výlučnosti Zbabělců, jak se mnozí pokoušejí věřit. To je jen povrchní dojem.
Jde o to, že ta kniha, jejíž děj se
odehraje v sedmi dnech květnové revoluce, nezůstala v historisující popisnosti,
která nemůže ublížit. Je to nejsoučasnější, nejaktuálnější, nejpravdivější
příběh o dnešním člověku... Tohle když některým lidem došlo, tak je
zamrazilo v zádech a postarali se, aby byla zkonfiskována.
Vždyť pocity těch kosteleckých
intelektuálských mládenců, jejich nepřekonatelný odpor k oficiálnostem, k
angažování se, k ideálům s prapory, k heslům a k pathetickým událostem, jejich463 cynismus, jejich
dospělým lidem nepochopitelný, recesistický poměr ke všemu a všem, jejich
beznadějné strašné osamocení, jejich podivný a přesto čestný, jediný čestný a
pro ně čistý poměr k těm dnům (oni si na nic nehráli, chtěli VIDĚT a
viděli...) jsou totožné s pocity dnešních mladých lidí. Strašlivě totožné!
Zamrazilo mě v zádech, když jsem si
to poprvé uvědomil. Strnul jsem a měl jsem pocit, že se dusím, protože oni
vyrostli v protektorátu a to je omlouvalo, zatím co my . . . zatím co my? Ano,
zatím co my jsme dospěli v době, kterou oni předpokládali a chtěli se od ní
nějak neuvědoměle distancovat, jakoby tušili, že všechna ta slavná hesla a
prapory a ideály jsou jen veteš, která nic neznamená, anebo znamená vždy totéž...
A to se splnilo a my jsme tady, stejní jako oni, bezbranní, cyničtí, a místo
továrníků, úředníků, obchodníků, místo těchto jejich hrdinských otců nám dělají
parády a vůdce a zase hesla a zase prápory a kecy a kecy a kecy, jako jim,
docela jiní lidé, a přesto stejní, protože i my jsme stejní, a tak to tedy
souvisí, tak se to opakuje, přestože je smrtelný hřích to říkat... Škvorecký to
řekl.
Poznámky:
442 Film a
doba, měsíčník pro otázky filmového umění,
roč. 5, 1959, č. 2., s. 106–112 (Rosselini) a 94–95 (Hecht). Pozn. red.
443 Tři
přání (Československo, 1958; distribuce 1962).
Režie Ján Kádár, Elmar Klos. Pozn. red.
444 Hvězda
jede na jih (Československo, 1958). Režie Oldřich
Lipský. Pozn. red.
445 Probuzení
/ Odsouzení k životu. (Československo, 1959, uvedení 1960).
Režie Jiří Krejčík
446 Sny na
neděli (Československo, 1959). Režie Václav
Gajer. Pozn. red.
447 Konec
jasnovidce (Československo, 1957). Režie Vladimír
Svitáček, Ján Roháč. Pozn. red.
448 Zde
jsou lvi (Československo, 1958). Režie Václav
Krška. Pozn. red.
449 Následujících několik slov je
zaškrtaných, nečitelných. Pozn. red.
463 Několik následujících slov je přeškrtaných,
nečitelných. Pozn. red.
© Pavel Juráček – heirs, 2017
© Torst, 2017
ISBN 978-80-7215-545-3
