Publikace přibližuje dramatický životní příběh akademického
malíře a sběratele Vojtěcha Chytila (1896–1936). Během svých pobytů v Číně se
stal učitelem západní malby a sběratelem – vizionářem, který dokázal shromáždit
vysoce ceněnou sbírku, ale především jako první Evropan rozpoznat kvality
moderní čínské malby. Knihu vydává Národní galerie Praha v unikátním grafickém
řešení, jež využívá prvků původního čínského designu a vazby.
Československá republika byla v období mezi světovými
válkami jednou z prvních evropských zemí, kde vznikaly sbírky moderního
čínského malířství a dobová čínská malba se zde systematicky představila na
výstavách a ve specializovaných publikacích. Zasloužil se o to především
Vojtěch Chytil, který se během první světové války dostal za dobrodružných
okolností do Číny, kde později dlouhodobě pobýval a stal se učitelem západní
malby na pekingské Akademii výtvarných umění.
Během svého krátkého života shromáždil Vojtěch Chytil
kolekci několika set uměleckých děl z Číny, Japonska, Koreje a Tibetu a při
svých návratech do Evropy je představil v mnoha kulturních centrech, k nimž
patřily Praha, Brno, Bratislava, Vídeň, Berlín, Budapešť nebo Londýn. Zásadní
roli v jeho sbírce hrála moderní čínská malba pekingských mistrů, jako byli
Čchi Paj-š’ (1864–1957), Siao Sun (1883–1944) a Čchen Pan-ting (1876–1970).
Publikace čerpá z řady veřejných i soukromých sbírek a
archivů a přibližuje spletitý životní příběh Vojtěcha Chytila a vznik jeho
sbírek. Přestože byl především malířem a sběratelem umění, zkoušel své štěstí i
v obchodu a politice. Kniha podrobně představuje všechny Chytilovy evropské
výstavy a její závěrečná část popisuje dvě velká turné moderní čínské tušové
malby, která zásluhou čínských umělců a pedagogů Liou Chaj-sua (1896–1994) a Sü
Pej-chunga (1895–1953) v Evropě probíhala paralelně s Chytilovými aktivitami.
Text ilustruje více než stovka archivních fotografií, výběr z dobového tisku a
archiválií, stejně jako barevné reprodukce dvou set třiceti asijských
uměleckých děl z někdejší Chytilovy sbírky, která jsou dnes dochovaná převážně
ve fondech Národní galerie Praha.
Ukázka z knihy:
Vojtěch Chytil a aféra s modelkami
Co se týče působení Vojtěcha Chytila na Pekingské akademii,
jeho jméno se v některých pramenech překvapivě objevuje již v období 1918–1922.
Pokud se nejedná o omyl, znamenalo by to, že na škole působil snad již během
svého prvního pobytu v roce 1919, nebo pak krátce po návratu koncem roku 1921.
Jeho působení je lépe zdokumentováno pro období mezi lety 1923 a 1927, z něhož
existuje i několik fotografií Chytila se studenty a dalšími profesory této
instituce. V roce 1925 se po jeho boku objevuje Francouz André Claudot. To byl
další cizí malíř, kterého v té době k výuce na Pekingské akademii přizval Lin
Feng-mien, avšak školu záhy také společně s Lin Feng-mienem opustil a
pokračoval ve výuce západní malby v jihočínském Chang-čou. Na Chytila později
vzpomínají také někteří studenti, mezi nimiž kromě Li Kchu-čchana, který se z
jeho žáků proslavil nejvíce, zanechal zajímavou stopu malíř Li Ťien-čchen. Na
blogu věnovaném jeho tvorbě, který provozují Li Ťien-čchenovi potomci, se v
sérii vzpomínek tohoto průkopníka moderního čínského akvarelu objevuje
pozoruhodné líčení studia pod Chytilovým vedením a podrobnosti dobového
studentského života. Jedná se o jedno z mála dochovaných dobových svědectví
(jakkoli subjektivní), která přibližují Chytilovo působení jako učitele na
Pekingské akademii poněkud detailněji, včetně řady zajímavých podrobností:
„Atmosféra na Pekingské akademii byla tehdy velmi živá. V
Pekingu existovalo několik vyhlášených uměleckých společností, jako například
Společnost devíti přátel, kterou založili Li Kchu-čchan, Wang Meng a další,
Společnost pro studium akvarelu Liou Kchaj-čchüho a Li Jou-chenga a já se Šao
Te-fangem, Wang Čen-tuoem a dalšími jsme založili Společnost záře umění, která
se věnovala především výzkumu západního malířství. Byli jsme mladí, plní
energie, nadšení do umění. Nejprve jsme všichni bydleli odděleně, avšak
rozhodli jsme se, že budeme žít a pracovat společně. Proto jsme si v Pekingu
pronajali tradiční dům a nějakých deset studentů tam ‚rozbilo stan‘, vrhli jsme
se zde do studia jako o život. Přihodila se však jedna věc, která vzbudila
velký rozruch. Tehdy jsme se ve škole učili malovat podle modelu. Bydleli jsme
také chlapci a dívky společně a někdy jsme si večer do našeho domu Společnosti
záře umění zvali modelku, kterou jsme pak nahou malovali. To však samozřejmě
brzy narazilo. Nejprve nás uviděl bytný, jak si tam po večerech malujeme nahé
dívky a užíváme při tom zábavy, a nesmírně se vyděsil. Jakmile se pak věc
roznesla mezi sousedy, bylo to horší, než kdybychom založili požár. ‚Viděli
jste to, tahle banda studentská, každý večer si tam tahá holky, baví se u toho
a maluje tam hambaté obrázky!‘
Konečně, byla to Čína dvacátých let. Sousedi měli pocit, že
domek studentů ze Společnosti záře umění se proměnil v doupě samotného ďábla.
Majitel už to nevydržel a rozdal nám výpovědi z nájmu začínající slovy ‚Prosím
o prominutí, velevážený pane studente / slečno studentko‘. Nechtěl si to nechat
za žádnou cenu vysvětlit, trval na tom, že to musíme rozpustit. Profesor Chytil
tehdy pojal úžasný nápad. Rozhodl se uspořádat v hlavní síni Ústředního parku
Výstavu obrazů Společnosti záře umění, kde představil naši tvorbu. Pamatuji si,
že výstavu tehdy přišel osobně zahájit rektor Akademie Lin Feng-mien a zástupy
návštěvníků nebraly konce. Díla jsme také do posledního prodali. Jeden můj akt
si židovský majitel nakladatelství koupil za 60 dolarů západní měny, což pro
mě, chudého studenta, tehdy bylo nepředstavitelné jmění. Pozval jsem pak za ně
profesora Chytila a své kolegy ze Společnosti záře umění na večeři.“
Z líčení Chytilova studenta Li Ťien-čchena, které je na
blogu příhodně nazváno Chytil a aféra s modelkami, je zřejmé, že atmosféra v
uměleckých kruzích meziválečného Pekingu byla nesmírně živá a v ničem si
nezadala s dalšími centry umělecké tvorby, jako byly Šanghaj nebo Chang-čou. V
konzervativním Pekingu, prostoupeném nostalgií po zmizelé éře císařské vlády a
svázaném celou řadou předsudků a rituálních zvyklostí, se pokusy mladých umělců
o prosazení uměleckých svobod musely setkávat snad s ještě větším odporem než v
progresivnějších částech Číny. Podobné skandály jsou známy i z jiných měst,
nejslavnější je snad vlna pobouření, kterou vyvolal Liou Chaj-su v Šanghaji,
když zde přibližně o deset let dříve zaváděl malbu podle nahých modelů. V Pekingu je tedy „převrat“ v přístupu k
malířské tvorbě spojován s Chytilovým jménem, i když ve skutečnosti se malbě
podle modelu ve dvacátých letech věnovali i další umělci a učitelé západní
malby – jistě to víme minimálně o Lin Feng-mienovi a Sü Pej-chungovi, ale
bezpochyby se to týká všech, kdo se vrátili ze studií v Evropě. Vojtěch Chytil
však dokázal nepříznivou situaci ojedinělým způsobem obrátit ve prospěch
studentů a uspořádal přehlídku, která se zapsala do dějin pekingského
uměleckého života na mnoho desetiletí. Jak se zdá z dobových pramenů, využil
kontaktů v oficiálních kruzích a také svého osobního charismatu, na nějž
poukazuje řada jeho současníků. Poté, co
byl předvolán na policejní stanici, aby situaci vysvětlil, se údajně rozhodl,
že uspořádá velkou výstavu děl studentů Pekingské akademie, kde veřejnosti
představí možnosti moderního malířství inspirovaného západními technikami a
postupy.
 |
Vojtěch Chytil, Čchi Paj-š’, Čchen
Pan-ting a další umělci a přátelé v Pekingu, 1931, soukromá sbírka
|
 |
Čchen Pan-ting: Plavba k Rudému útesu,
1930, původně sbírka Vojtěcha Chytila, nyní sbírka NGP, Vm 2444
|
