Dan Simmons: Pustá duše

Americký autor Dan Simmons je v současné literatuře fenomén. Podobně jako svého času Umberto Eco píše jednu brilantní knihu za druhou, a aniž by se snažil komukoli zavděčit či sázet na populární témata a osvědčené vypravěčské postupy, vždycky dokáže čtenáři spolehlivě vyrazit dech.

Nejinak je tomu i v případě románu Pustá duše, kterým – po úspěchu holmesovské dekonstrukce Páté srdce – pokračuje nakladatelství Mystery Press (www.mysterypress.cz) ve vydávání Simmonsova bohatého a rozmanitého díla. V knize autor rozvíjí motiv telepatie, přičemž se ptá: Je tohle nadání darem či prokletím?

Hlavní hrdina příběhu Jeremy Bremen se při dramatické a pochmurné cestě po odvrácené straně Ameriky pokusí nalézt odpověď nějen na tuhle otázku, ale také na mnohé další, které se týkají samotné podstaty smrtelnosti a vesmíru. Zejména na tu, která mu může vrátit zpět jeho mrtvou ženu: Existují paralelní světy? A pokud ano, může se v některém z nich se svou milovanou Gail zase setkat?

Simmonsovu Pustou duši můžete číst jako klasickou science fiction, dojemný milostný příběh, napínavý thriller i existenciální prózu a přitom budete cítit, jak vás autor zcela záměrně hladí proti srsti. To vše ve vynikajícím překladu Alžběty Lexové a v grafické úpravě Daniela Špačka. 

Ukázka z knihy

Bremen nechal umírající manželku v nemocnici a zamířil na východ k moři. Provoz zhoustl, protože se celá Filadelfie rozhodla vzít nohy na ramena a strávit nezvykle teplý velikonoční víkend mimo město, a tak se Bremen musel soustředit na cestu a manželčiny mysli se dotýkal jen zlehka.

Gail spala. Její sny byly vlivem tišících prostředků nesouvislé. Procházela v nich nekonečnou řadou propojených pokojů vybavených viktoriánským nábytkem a hledala matku. Obrazy z těchto snů se před Bremenovýma očima prolínaly s prodlužujícími se stíny soumraku nad Pine Barrens, kudy právě projížděl. Probudila se, zrovna když sjížděl z dálnice, a na několik vteřin, než ji znovu zachvátila bolest, s ní Bremen mohl sdílet jasnou záři slunečních paprsků dopadajících na modrou deku v nohách její postele, a pak s ní sdílel i náhlý příval zmatku, který se jí zmocnil v domnění, že se probouzí do rána na farmě.

Bolest se vrátila, projela jí za levým okem jako tenounká, ale zato nekonečně ostrá jehla a Gail se k němu natáhla myšlenkami. Bremen se zašklebil a upustil minci, kterou podával výběrčímu mýtného.

„Děje se něco, kámo?“

Bremen zavrtěl hlavou, zašmátral po upadlém dolaru a slepě ho vrazil muži do ruky. Drobné odhodil do přeplněné přihrádky v palubní desce triumphu a celou mysl upnul na řízení malého autíčka, aby se co nejvíc ochránil před Gailinou bolestí. Agónie pomalu ustupovala, ale její zmatek se přes něj přeléval jako vlny nevolnosti.

Rychle se vzpamatovala, navzdory třepotající se oponě strachu, která se začínala spouštět na její vědomí. V duchu na něj promluvila a pokusila se zúžit proud toho, co s ním sdílela, jen na myšlenku jejího hlasu.

Ahoj, Jerry.

Ahoj, prcku, odpověděl, právě když odbočil na sjezd k Long Beach Island. Sdílel s ní ten obraz – zářivě zelenou trávu, borovice zalité zlatým dubnovým světlem a stín sporťáku, plížící se podél břehu, zatímco se Bremen vymotával z víceúrovňové křižovatky. Zničehonic ho do nosu udeřila známá vůně soli a chaluh Atlantiku, a tak ji s Gail sdílel taky.

Pěkné. Gailiny myšlenky obestíral šum způsobený bolestmi a sedativy. K obrazům, jež k ní vysílal, se upínala s téměř horečnatým soustředěním.

Přímořská komunita návštěvníky nevítala zrovna nejvřeleji: zchátralé restaurace nabízející pokrmy s mořskými plody, předražené škvárobetonové motely, nekonečná přístaviště. Ale oni dva z toho známého pohledu čerpali útěchu a Bremen se soustředil, aby mu neunikl jediný detail. Nejintenzivnější bolesti pomalu ustupovaly a Gail se začínala uvolňovat. Na okamžik Bremenovi připadala její přítomnost natolik skutečná, že se málem otočil k sedadlu spolujezdce a promluvil na ni. Projela jím lítost a pocit zahanbení, a než se stačil zarazit, obojí mimoděk vyslal Gail.

Na příjezdových cestách plážových domků parkovaly kombíky, z nichž rodinky vykládaly pozdní večeři a odnášely si ji na pláž. Večerní stíny už začínaly zvěstovat příchod jara, ale Bremen se cestou na sever, k Barnegatskému majáku, soustředil především na čerstvý vzduch a vlahý dotek nízkých slunečních paprsků. Napravo zahlédl půl tuctu rybářů postávajících v příboji. Jejich stíny se prolínaly s bílou pěnou lámajících se vln.

Monet, pomyslela si Gail a Bremen přikývl, ačkoli sám myslel spíš na Euklida.

Matematik tělem i duší. Gailin hlas zanikl v dalším návalu bolesti. Hlavou mu vířily napůl dokončené útržky vět, připomínající slanou spršku bouřícího příboje.

Bremen zaparkoval triumph u majáku a vydal se nízkými dunami k pláži. Roztáhl si otrhanou deku, kterou si na tohle místo přinesli už tolikrát. Prohnala se kolem něj skupinka dětí a s hlasitým pištěním se blížila k příboji. Všechny na sobě měly plavky, přestože byla voda chladná a s nadcházejícím soumrakem se rychle ochlazoval i vzduch. Zhruba devítiletá dívenka, s dlouhýma bledýma nohama a v plavkách, které jí byly už trochu těsné, poskakovala na mokrém písku v komplikované a nevědomé choreografii souznící s pohyby moře.

Světla mezi žaluziemi ubývalo. Do pokoje vstoupila sestra a přinesla s sebou pach cigaret a zásypu. Vyměnila Gail kapačku a změřila jí pulz. Interkom na chodbě štěkal hlasitá, důrazná oznámení, ale přes závoj bolesti bylo těžké rozlišit jednotlivá slova. V šest večer dorazil doktor Singh a tiše s ní promluvil, ale Gail ho nevnímala. Očima hypnotizovala dveře a vyhlížela příchod sestry s požehnanou jehlou. Bavlněný tamponek přilepený do ohbí jejího lokte sloužil jako rozkošná předehra k slibovanému ústupu bolesti. Gail věděla na vteřinu přesně, za jak dlouho začne morfium účinkovat. Doktor cosi říkal.

„… váš manžel? Myslel jsem, že tu dnes s vámi přespí.“

„Je přímo tady, doktore,“ opáčila Gail a poplácala deku a písek.

Bremen si přitáhl k tělu nylonovou větrovku, aby se ochránil před chladem blížící se noci. Hvězdy zastírala vysoká oblačnost, skrz niž pronikaly jen drobné kousky oblohy. V dálce na moři se podél horizontu táhl prapodivně dlouhý ropný tanker. Z oken plážových domků za Bremenovými zády dopadaly na duny zlatavé obdélníky.

Večerní vánek k němu donesl vůni grilovaného steaku. Bremen se snažil rozpomenout, jestli ten den jedl, nebo ne. Žaludek se mu kroutil v tlumené odezvě bolesti, s níž Gail stále zápolila, přestože léky již zabíraly. Bremen se už chtěl zvednout a skočit si do obchodu u majáku pro sendvič, když vtom si vzpomněl na arašídovou tyčinku z nemocničního automatu, kterou si koupil minulý týden. Stále spočívala v kapse jeho bundy, a tak zůstal sedět. Sledoval západ slunce a spokojeně chroupal arašídovou pochoutku, tvrdou jako kámen.

V chodbě se ozývaly kroky. Znělo to jako armádní pochod. Dusot nohou, cinkání podnosů a tlumené tlachání sanitářů, kteří roznášeli večeři ostatním pacientům, Gail připomněly chvíle, kdy jako malá ležela v posteli, zatímco rodiče pořádali dole v přízemí jeden ze svých večírků. Vzpomínáš na ten večer, kdy jsme se seznámili? vyslal k ní Bremen.

Mmmm. Gailina pozornost ochabovala. Po jejím vědomí se už opět sápaly černé prsty hrůzy, jak bolest postupně začínala převažovat účinky léků. Tenká jehla za jejím okem žhnula čím dál víc.

Bremen se jí snažil posílat obrazy vzpomínek na večírek Chucka Gilpena, kde se před deseti lety seznámili, na tu první vteřinu, kdy se jejich mysli spojily a oni si uvědomili, že nejsou na světě sami. Spolu s tím se dostavilo i jiné uvědomění: Nejsem cvok. Právě tam, v přelidněném městském domě Chucka Gilpena, mezi vším tím napjatým tlacháním a ještě napjatějším neurohlaholem korzujících učitelů a studentů, se jejich životy navždy změnily.

Bremen právě vstoupil do dveří – a už mu někdo do ruky strkal pití –, když vtom někde poblíž vycítil další mentální štít. Zlehka ho otestoval a Gailiny myšlenky se přes něj okamžitě přehnaly jako světlo baterky v temné místnosti.

Oba zkoprněli šokem a automaticky posílili své štíty – schoulili se do klubíčka jako vyděšení ježci. Brzy však zjistili, že jsou vůči bezděčnému a téměř nedobrovolnému oťukávání toho druhého zcela bezbranní. Doposud nepotkali telepata, jehož schopnosti by přesahovaly jakousi základní, podvědomou úroveň. Oba se domnívali, že jsou hříčkou přírody – jedinečnou a vzácnou. A nyní stáli v prázdném prostoru, zcela odhalení zrakům toho druhého. Vteřinu nato si, téměř nechtěně, začali navzájem vysílat proud obrazů, polovzpomínek, tajemství, pocitů, preferencí, vjemů, věcí, za které se styděli, po nichž toužili anebo se jich báli. Nic před sebou netajili. Spolu se vzpomínkami na narozeninové oslavy, bývalé partnery, rodiče a bezvýznamné události, tomu druhému ukázali i každou krutost, jíž se dopustili, každý sexuální experiment i skryté předsudky. Takhle důkladně svého partnera většina lidí nepozná ani po padesáti letech manželství.

O minutu později se poprvé uviděli.

Každých dvacet čtyři vteřin Bremenovi přejela nad hlavou záře Barnegatského majáku. Na moři nyní blikalo více světýlek než podél temné linie pláže. Kolem půlnoci se zvedl vítr a Bremen se pevněji zabalil do deky. Při posledním kolečku zdravotní sestry Gail odmítla nabízenou jehlu, ale její mysl byla stále zakalená. Bremen jejich kontakt udržoval pouhou silou vůle.

Gail se vždycky bála tmy. Za těch devět let jejich manželství se k ní mnohokrát v noci natáhl, ať už myslí nebo fyzicky, aby ji utěšil. Nyní z ní zase byla ta ustrašená holčička, opuštěná ve velkém starém domě na Burlingame Avenue. A ve tmě pod její postelí číhala strašidla.

Bremen sáhl za oponu bolesti a zmatku a sdílel s Gail zvuk moře. Vyprávěl jí o skopičinách, které toho dne prováděla jejich kočka Gernisavien. Uložil se do důlku v písku a napodobil tak polohu jejího těla v nemocniční posteli. Postupně se uvolnila a poddala se jeho myšlenkám. Dokonce se jí podařilo párkrát usnout i bez pomoci morfia a jejími sny prostupovala hvězdná obloha a ostrá vůně Atlantiku.

Bremen jí popisoval, co v uplynulém týdnu udělal na farmě – to málo, co stihl mezi návštěvami nemocnice –, a sdílel s ní jemnou krásu Fourierových rovnic na tabuli ve své pracovně a uspokojení, s jakým zasadil jednoho slunečného dne broskvoň na jejich předzahrádce. Vzpomínal s ní na jejich loňský lyžařský výlet do Aspenu a vyslal k ní i náhlý šok, když po pláži zničehonic přejela záře reflektoru z jakési vzdálené lodi na moři. Sdílel s ní střípky poezie, které se naučil zpaměti, ačkoli mu slova neustále unikala a nahrazovaly je obrazy a pocity.

Čas ubíhal a Bremen manželce předával chladný jas blednoucí noci, spolu s vřelým nádechem své lásky. Sdílel s ní bezvýznamné myšlenky i naděje do budoucna. Natáhl se přes sto dvacet kilometrů dlouhou propast a dotkl se její ruky. Když ho na několik minut přemohl spánek, vyslal jí i své sny.

Gail zemřela, ještě než oblohu prozářily první falešné paprsky svítání.

Dva dny po Gailině pohřbu Bremena navštívil Frank Lowell, šéf katedry matematiky v Haverfordu, aby ho ujistil, že mu v následujících měsících podrží místo, děj se co děj.

„Vážně, Jerry,“ říkal Frank, „nedělej si starosti. Vyřiď si, co potřebuješ, a až budeš chtít zpátky, stačí říct.“ Frank se blýskl svým nejlepším chlapeckým úsměvem a upravil si brýle bez obrouček. Kdesi pod houštinou jeho vousů Bremen tušil buclaté tvářičky a bradičku třináctiletého kluka. Frankovy modré oči byly upřímné a bezelstné. Uspokojení. Rival ze hry. Nikdy jsem Bremena neměl moc rád… příliš chytrý. A s tím Goldmannovým výzkumem byl jen o to nebezpečnější. Obrazy mladé blondýnky z MIT, kterou měl Frank loni v létě u pohovoru a celou zimu s ní spal.

Už nemusím Nell lhát a vymýšlet si konference, abych jí nějak vysvětlil ty víkendové cesty. Sheri může zůstat ve městě, poblíž kampusu, a jestli se Bremen nezmátoží do příštích Vánoc, bude jeho místo její. Perfektní.

„Opravdu, Jerry,“ pokračoval Frank, naklonil se a poplácal Bremena po koleni, „vezmi si, kolik času potřebuješ. Budeme to považovat za studijní volno a podržíme ti místo.“

Bremen vzhlédl a přikývl. Tři dny nato zaslal univerzitě písemnou rezignaci.

Tři dny po pohřbu Bremena navštívila Dorothy Parksová z katedry psychologie a trvala na tom, že mu uvaří večeři. Zdržela se dlouho do noci a vysvětlovala mu jednotlivá stadia zármutku. Seděli na verandě, dokud je tma a noční chlad nezahnaly dovnitř. Jako by se snad vracela zima.

„Lidé, kteří právě zažili velkou ztrátu, se často dopouštějí jedné společné chyby – mění prostředí. Vezmou si příliš dlouhou dovolenou, rychle se přestěhují… Pochop, Jeremy, v ten moment se zdá, že něco takového pomůže, ale ve skutečnosti tím jen oddalují nevyhnutelnou konfrontaci se zármutkem.“

Bremen přikyvoval a pozorně jí naslouchal.

„Právě teď se nacházíš ve stadiu popírání,“ informovala ho Dorothy. „Stejně jako si jím musela projít Gail, když se dozvěděla o rakovině, tak si jím teď musíš projít ty… prožít si to a jít dál. Rozumíš mi, Jeremy?“ Bremen si promnul spodní ret kloubem prstu a pomalu přikývl.

Dorothy Parksová byla čtyřicátnice, ale oblékala se mnohem mladistvěji. Té noci na sobě měla pánskou košili, rozepnutou poměrně hluboko a zastrčenou do dlouhé plisované sukně, a k tomu vysoké kozačky a náramky, které cinkaly, kdykoli pohnula rukou. Krátké červené vlasy s fialovými odlesky měla natužené do tvaru květáku.

„Gail by si přála, aby ses s tímhle popíráním porval co nejrychleji a šel dál, Jeremy. Víš to, že ano?“

Poslouchá. Dívá se na mě. Možná jsem si neměla rozepínat i ten čtvrtý knoflíček… dneska večer jsem měla být jen terapeutka… měla jsem si vzít ten šedý svetr. Ale k čertu s tím. Viděla jsem, jak na mě kouká. Darren byl vyšší… a silnější… ale to není tak důležité. Jaký je asi v posteli?

Obrazy muže s pískovými vlasy… Darren… jak klouže tváří po jejím břiše a níž.

V pohodě, však ho naučím, co se mi líbí. Kde má asi ložnici? Někde ve druhém patře. Ne, můj byt… ne, napoprvé radši nějakou neutrální půdu. Hodiny tikají. Biologické hodiny. Zatraceně, chlap, který tu frázi vymyslel, by zasloužil pověsit za koule do průvanu.

„… důležité, aby ses se svými pocity svěřil přátelům nebo někomu blízkému,“ říkala. „Popíráním člověk tu bolest jen prodlužuje. Slib mi, že zavoláš, když si budeš chtít promluvit.“

Bremen zvedl hlavu a přikývl. V tu chvíli se definitivně rozhodl, že farmu za žádnou cenu neprodá.

Dan Simmons

Elena Ferrante: Dny opuštění

Když se rozpadá rodina, všude je cítit pach marnosti… Přesně v takovém rozpoložení se nachází Olga, hlavní hrdinka románu světoznámé italské autorky Eleny Ferrante, který v českém překladu, stejně jako její předchozí knihy, vydává nakladatelství Prostor, v překladu Jakuba Volného.

O tom, zda je pod pseudonymem Elena Ferrante skryta žena či muž, se nadále spekuluje. Ovšem to, že je hlavní hrdinkou Dnů opuštění žena, už nikoho ze čtenářů nepřekvapí – stejně tomu bylo v tetralogii Geniální přítelkyně i v debutové Tíživé lásce.

Olga je spisovatelkou, žije v Turíně, ale narodila se v Neapoli. A hlavně je ženou, jejíž život je právě na vodě – i proto, že byl dosud obklopen mužskou pevninou. To poznává především nyní, když ji opustil manžel.

Elena Ferrante v románu nabízí svá tradiční témata. Hlavní hrdinka spisovatelka? To už přece známe z Geniální přítelkyně… Napětí mezi rodnou Neapolí, jež stejně tak přitahuje i odpuzuje, a Římem či bohatým severem, kam odchází ti úspěšní? Tato životní rozštěpenost se nachází ve všech dosavadních knihách italské autorky…

Přesto Dny opuštění přinášejí zase poněkud jiný tón vyprávění a úhel pohledu na ženský svět. Je to Elena Ferrante, ale není to pouhé opakování – spíše variace. Olga je zkrátka další geniální přítelkyní pro „dny opuštění“ všech čtenářů, kteří chtějí skrze romány italské autorky poznávat, kdo je vlastně žena v dnešním světě. A je to stejně zajímavé a potřebné pro ženy i pro muže.

Postaví se Olga na vlastní nohy, nebo bude dále našlapovat do stop, které před ní na životní cestě udělaly mužské boty?

Román vévodil žebříčku italských bestsellerů téměř rok, byl přeložen do více než dvanácti jazyků a v roce 2005 se dočkal zfilmování.

Všechno chce svůj čas… A když dva dělají totéž, není to totéž… Dny opuštění vyšly poprvé v českém překladu již před osmi lety, avšak v edici jiného nakladatelství, která navíc trpěla značnou nadprodukcí a nepatrnou propagací. A taky zkrátka ještě nebyl ten pravý čas pro objevení Eleny Ferrante v českém prostředí.

Správná chvíle přišla až po vydání tetralogie Geniální přítelkyně. Mohlo by se zdát, že Češi jsou náchylní lapat po všem, co letí v zahraničí, hlavně na západ od našich hranic. Ale stejně tak jsou Češi náchylní všechno, co je jim podstrkováno, zpochybňovat, neboť si nechtějí nechat od nikoho nic nakukat. Mají přece svůj rozum.

Každopádně Geniální přítelkyně není žádný knižní podfuk, je to úžasné dílo, které uhrane svou důvěryhodností a zároveň vypravěčskou prostotou – žádné okázalé triky postmoderní literatury. Tady jde nejdřív o život, potom až o literaturu. A jelikož Elena Ferrante píše o životě, je to i vynikající literatura.

Ostatně potvrzením faktu, že si italská autorka na současné literární trendy nepotrpí, je i to, že zůstává skryta za svým pseudonymem, a tak ji neuvidíme na žádném knižním veletrhu, na žádném křtu nové knihy, na žádném veřejném čtení… Není mnoho literátů, kteří si v současném světě neustále kulminujícího sebezhlížení na sociálních sítích troufnou nebýt vidět a komunikují pouze prostřednictvím knih – vedle Eleny Ferrante je to Milan Kundera či Thomas Pynchon.

Ukázka z knihy:

Když jsem o pět hodin později otevřela oči, bylo sedm ráno, sobota 4. srpna. Chvíli trvalo, než jsem se probrala. Čekal mě nejtěžší den od chvíle, kdy mě Mario opustil, ale já to ještě nevěděla.

Natáhla jsem ruku k Mariovi. Byla jsem si jistá, že spí vedle mě jako obvykle, ale nic jsem nenahmatala. Dokonce ani jeho polštář, který jsem sama vyhodila. Připadalo mi, jako by se postel rozšířila a smrskla zároveň. Třeba jsem já vyrostla nebo naopak zhubla, říkala jsem si.

Cítila jsem se otupěle, jako kdybych měla nějaké problémy s oběhovým systémem. Měla jsem nateklé prsty. Povšimla jsem si, že jsem si večer nesundala z prstů prsteny a neodložila je na noční stolek, jak jsem měla ve zvyku. V kůži prsteníčku jsem cítila otlačeninu, která, jak se mi zdálo, způsobovala malátnost celého těla. Opatrnými pohyby jsem se pokusila prsteny sundat. Dokonce jsem si naslinila prst, ale ani to nepomáhalo. Na jazyku mi však zůstala kovová pachuť zlata.

Zadívala jsem se na neznámou část stropu. Civěla jsem však na prázdnou bílou stěnu. Velká vestavěná skříň, kterou jsem po probuzení viděla každé ráno, záhadně zmizela. Nohy mi trčely do prázdna, nad hlavou jsem nenahmatala dřevěné čelo postele. Všechny smysly jsem měla otupělé, připadala jsem si, jako by mě ve spánku někdo zabalil do látky, každý prst zvlášť omotal plstí, do uší mi nacpal vatu a to všechno spojil s přikrývkou i okolním světem.

S vypětím sil jsem se opatrně zvedla na loktech, abych prudkým pohybem nepotrhala postel i s celou místností, abych nepotrhala sebe jako etiketu, kterou někdo příliš rychle stáhl z lahve. Patrně jsem se v noci přesunula, dospěla jsem s námahou

k názoru. Musela jsem opustit svou stranu postele a celou noc se převalovala na propoceném prostěradle. Tohle se mi ještě nikdy nestalo. Spávala jsem schoulená na své straně postele, aniž bych změnila polohu. Jiné vysvětlení jsem ale nenašla. Po pravici jsem viděla polštáře, po levici zase vestavěnou skříň. Zcela vyčerpaná jsem opět padla na prostěradlo.

V tu chvíli se však ozvalo zaklepání na dveře. Vzápětí se v nich objevila Ilaria  v pomačkaném pyžamu a s unaveným výrazem.

„Gianni se mi pozvracel do postele,“ oznámila mi.

Úkosem jsem se na ni podívala, aniž bych zvedla hlavu z prostěradla. Náhle jsem si ji představila starou. Měla pozměněné rysy a co nevidět měla zemřít, možná už zemřela, přesto se mi v něčem podobala. Byla přízrakem dítěte, jakým jsem byla i já. Tohle jsem totiž byla já. Hlavou se mi v rychlém sledu hnaly vybledlé výjevy a celé věty, jen vyslovené příliš chvatně. Šepot. Uvědomila jsem si, že se mi motají mluvnické časy. Nejspíš důsledek špatného probuzení. Čas je jen povzdech, napadlo mě. Dneska je řada na mně, zanedlouho přijde na moji dceru. Totéž se stalo mojí mámě i všem mým předkyním. Možná se to právě dělo, jim i mně současně. Nebo se to teprve stane.

Rozhodla jsem se vstát, ale nemohla jsem. Jako bych neuposlechla příkaz nadřízeného. „Vstávej,“ řekla jsem si znovu razantněji. Zůstalo však jen u záměru, který se mi coby sotva slyšitelné slovo třepotal kdesi mezi ušima. Byla jsem dítě, pak dívka, hledala jsem muže, teď jsem o něj přišla, až do smrti budu nešťastná, dnes v noci jsem ze zoufalství kouřila péro Carranovi, jen abych odčinila urážku své frndy a poníženou hrdost.

„Už jdu,“ hlesla jsem, aniž bych se pohnula.

„Proč jsi spala nakřivo?“

„Nevím.“

„Gianni si položil pusu na můj polštář,“ žalovala Ilaria.

„No a co?“

„Zašpinil mi postel i polštář, musíš mu vynadat.“

Vstala jsem jen silou vůle, zvedala jsem váhu, na kterou jsem neměla dostatek sil. Pořád jsem nedokázala pochopit, že to já tolik vážím. Připadalo mi, jako bych byla

z olova, a neměla jsem nejmenší chuť tahat se s takovou vahou až do večera. Zívla jsem, otočila hlavou doleva, pak doprava. Znovu jsem si pokusila sundat z ruky prsteny, ale ani tentokrát se mi to nepovedlo.

„Jestli ho nepotrestáš, tak tě štípnu,“ zahrozila mi Ilaria.

Do dětského pokoje jsem se záměrně přesouvala jen pomalými pohyby. Přede mnou šla Ilaria, která naopak doslova žhnula netrpělivostí. Otto zaštěkal a zakňučel. Pak jsem ho slyšela hlasitě čenichat za dveřmi oddělujícími ložnice od obývacího pokoje. Gianni ležel na Ilariině posteli ve stejném oblečení, v jakém jsem ho viděla předešlého večera. Byl ale celý zpocený, bledý, oči měl zavřené, i když evidentně nespal. Lehký přehoz měl pozvracený, na zemi jsem také zahlédla velkou zažloutlou skvrnu.

Nic jsem mu neřekla, nepovažovala jsem to za nutné. Zamířila jsem do koupelny, odplivla si do umyvadla a vypláchla si ústa. Pak jsem se natáhla pro hadr. Snažila jsem se pohybovat co možná nejpomaleji, přesto mi to gesto připadalo příliš prudké. Proti mé vůli se můj pohled svezl na stranu a pokřivil se tak, až jsem se lekla, že může uvést do pohybu zeď, zrcadlo, nábytek, zkrátka všechno kolem mě.

Dlouze jsem se nadechla. S obrovským úsilím jsem pohled doslova přilepila k hadru a už ho z něj nespustila. Ovládla jsem paniku, která se mě pomalu začala zmocňovat. Vrátila jsem se do dětského pokoje, klekla si na zem a začala čistit podlahu. Nakyslý zápach zvratků ve mně probudil vzpomínky na kojení, dětské kašičky a nečekaná ublinknutí. Zatímco jsem ze země stírala stopy po Gianniho nevolnosti, vzpomínala jsem na Chudinku z Neapole a její ubrečené děti, které tišila bonbony. Vybavila jsem si, že na ně po určité době, už coby opuštěná matka, začala křičet. Prý ji úplně zničily, vinila je i z toho, že ji opustil manžel. Nejdříve ženské vytahají břicho, pak prsa, a ještě si pořád na něco stěžují. Takhle přesně to říkávala. Moje máma po ní tu větu opakovala tak, abych ji neslyšela. Souhlasila s ní. Nyní mi táž věta zněla v hlavě hned dvakrát. Jednou jsem ji slyšela jako malá holka, která si hraje pod stolem, krade flitříky a strká si je do pusy. Podruhé mi rezonovala v uších už coby dospělé ženě, která klečí vedle postele své dcery a mechanicky vykonává nechutnou povinnost a vnímá prakticky jen zvuk ulepeného hadru čvachtajícího po podlaze. Jak se vlastně choval Mario? Byl něžný. Obě moje těhotenství zvládal s naprostým klidem, bez jediné známky nevole. Dokonce se se mnou chtěl milovat častěji než jindy, já byla překvapivě také k sexu svolnější. Mechanicky jsem drhnula podlahu a přitom jsem v duchu počítala. Bez emocí jsem se probírala čísly. Ilarii byl rok a půl, když se v našem životě objevila Carla, Giannimu bylo necelých pět. Neměla jsem tedy práci, žádnou práci, dokonce jsem ani nepsala, už více než pět let. Žila jsem v cizím městě, na které jsem si pořád nedokázala zvyknout. Neměla jsem tu rodiče, které bych mohla požádat o pomoc, a i kdybych je tu měla, stejně bych je o pomoc nepožádala. Nepatřím mezi lidi, co se prosí o pomoc druhých. Chodila jsem na nákupy, vařila jsem, uklízela jsem, vláčela jsem se s oběma dětmi po ulicích, po bytě… Byla jsem vysílená, zoufalá. Starala jsem se o nejrůznější lhůty a termíny, o naše finance, běhala jsem do banky, na poštu. Do speciálního bločku jsem si do puntíku přesně zaznamenávala příjmy a výdaje, jako bych byla účetní a připravovala každý měsíc daňové přiznání. Vlastně jsem i trochu psala, mezi čísla jsem vpisovala svoje momentální pocity. Tak například sousto, které moje děti neustále honily v ústech. Kaše živé organické hmoty, jež se rozmělňuje a následně opět pojí, ztrácí svou živoucí podstatu, jen aby zasytila dvě nenažrané pijavice zanechávající za sebou jen chuť

a zápach svých žaludečních šťáv. Kojení, fuj, jak zvířecí počínání. A pak nasládlý zápach dětských kašiček. I kdybych se myla od rána do večera, stejně bych se ho nezbavila. Mario si ke mně občas lehl a vzal si mě. On byl unavený z práce, mě zase zcela vyčerpala péče o děti. V milování z té doby nebyly emoce. Přiléhal k mému tělu zapáchajícímu po mléku, sušenkách nebo krupici s jakýmsi zoufalstvím, které, aniž by to věděl, zcela ladilo s mými pocity. Vlastně jsem byla objektem incestu, napadlo mě a do nosu mě znovu udeřil smrad Gianniho zvratků. Byla jsem spíš matkou k znásilnění než milenkou. Začal si tedy hledat jinou, vhodnější k milování. Utekl pocitu viny, dojímal se, vzdychal. Carla coby lék na Mariovu neukojenou touhu nastoupila na scénu v ten nejvhodnější okamžik. Byla o třináct let starší než Ilaria, o deset let starší než Gianni a o sedm let starší než já, když jsem schovaná pod stolem poslouchala mámu, jak vypráví o Chudince z Mazziniho náměstí. Mario měl před ní dát přednost naší společné budoucnosti, on ale prahl po minulosti, po mladé dívce, kterou kdysi měl a po které znovu nostalgicky toužil. Carla si ale myslela, že mu nabízí budoucnost. Dokonce ho donutila, aby tomu sám uvěřil. Všichni jsme tehdy byli jaksi zmatení. I já jsem v době, kdy jsem vychovávala Mariovy děti, čekala na časy, které se už neměly vrátit. Čekala jsem, až budu opět mladá, štíhlá, energická žena se zářivou budoucností. Ne, pomyslela jsem si, když jsem dovytírala podlahu a s námahou se postavila. Budoucnost je od jistého okamžiku jen nutností žít v minulosti.